Včera jsem si sice posteskl, že je Šumava plná cyklistů, ale není všechno tak černé, jak vypadá na první pohled. Navíc když se na ní koukáte z perspektivy pomalu končící dovolené.

Na Šumavu se po pádu železné opony v roce 1989 pomalu ale jistě vrací život. Horské chaty přestávají být ostudou, naopak se z nich po rozsáhlých opravách vyklubaly pravé české klenoty. Odpadků kolem silnic je nějak méně, dokonce se v sebe menší osadě objevují kontejnery na tříděný odpad. Snad i řidiči aut jako by získali větší respekt (čas od času naleznete kus silnice, kde žádné auto neparkuje).

Sice mě pořád ještě bolí naražený bok od cyklisty, který mě skoro porazil na stezce, která začíná cedulí s přeškrtnutým bicyklem, ale ani se na něj nezlobím, tak moc se mi tady líbilo, že takovou drobnost opravdu přejdu. A až mě bude zase někdo štvát, vzpomenu si na Šumavu a zkrotnu jako beránek. Tedy asi…

Na Šumavě je krásně. Čerstvý vzduch, krásné lesy, vzácné květiny, čisté potoky a, ať se mi to líbí nebo ne, tisíce cyklistů.

To, že lidi zapomněli dávno používat nohy na chození, je pěkných pár let jasné. Čím dál více aut na silnici jsou toho důkazem. Co je ale relativní novinkou na tomto fenoménu? Jsou to na střechu přilepené konstrukce na vození kol.

Často jsem přemýšlel o tom, kam se ty kolony aut (často až s pěti koly na střeše) vlastně ženou. Teď už to vím: do našich krásných hor. Aby na každém volném místě zanechali své plechové miláčky. Aby pak v supermoderní výbavě prosvištěli po vyasfaltovaných cestách. Aby pak v penzionu všem vyprávěli, kolik desítek kilometrů urazili.

Zkuste někdy z těch kol slézt. Rozhlédněte se kolem sebe, třeba pak zjistíte, že to, co jste před chvilkou přejeli, nebyl kořen, ale slepýš…

Venku vedro k zalknutí, takže i já, tvor ryze městský (nebo kavárenský?), jsem nakonec odsouhlasil Jitčin nápad navštívit blízký moravský Aqua Park (proč se tomu vlastně teď neříká koupák?). Mé oči si sice musely dlouho zvykat na sluneční světlo a ani kšiltovka zaražená do očí mi moc nepomohla, ale co by člověk neudělal pro harmonickou rodinu…

První co mě upoutalo, když jsem se svlékl do plavek, byly upřené pohledy ostatních návštěvníků koupaliště. Ne, nebylo to mojí (ne)vypracovanou postavou, ani prehistorickým modelem mých plavek. Ty lidi mě sjížděli pohledem od hlavy až k patě, občas se jim na tváři mihl náznak úsměvu, prostě jsem byl exot. Teprve po pár minutách jsem na to přišel: Mám jinou barvu kůže.

Ty, co mě znají, teď určitě nechápavě kroutí hlavou: Vždyť jsem klasický středoevropan! Také jsem si to myslel, ale pouze do dnešního dne. Klasický středoevropan není bílý, ale tmavě hnědý až černý! Zbytek dne jsem si připadal jako Nigérijec v malé české vesnici. Všichni mě pozorovali; když jsem se k někomu přiblížil, hovor utichl. Nakonec mě dorazil rozhovor malého chlapečka s tatínkem ve frontě na pivo: „Tati, proč je ten pán tak bílej?“. Pán se sklonil k chlapečkovi a tišeji mu odpověděl: „Nekřič, ať tě neslyší! To snad vidíš, že je asi nemocnej!“.

Co k tomu dodat? Jak můžeme chtít po průměrném Čechovi, aby byl schopen žít v jedné zemi s afričanem nebo asiatem, když neumíme žít ani sami se sebou. Ještě že jsem se aspoň neurazil, ale královsky bavil…

To jsme takhle jednou jeli v neděli večer od rodičů domů a těsně před Prahou jsme uvízli v zácpě. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se to nestalo na netypickém místě, před normální benzínovou pumpou, před kterou se tvořila velká fronta blokující normální provoz.

Chvilku jsem nechápavě kroutil hlavou, až mě pak napadlo, že tam mají levný benzín. Opsal jsem si ceny všech paliv a po chvilce na to zapomněl. Znovu mi to vytanulo na mysl, když jsme projížděli okolo jiné pumpy blíže k Praze. Většina paliv tam byla o cca 50 haléřů dražší. Aha, takže ta fronta byla opravdu kvůli levnému benzínu…

Do potud je vše jasné, ale přesto mě hlodala jedna pochybnost: Vyplatí se stát frontu na levnější benzín? Mám nádrž na 55 litrů, takže reálně mohu natankovat 50 litrů, to znamená, že ušetřím pouhých 25 Kč! Takže někdo jede z Prahy 20 km (a 20 km zpět) proto, aby ušetřil 25 Kč… Chápete to?

Představa, jak se potácím nějakou pouští, bořím se po pás do sněhu nebo se handrkuju s nějakým orientálním obchodníkem mě opravdu vůbec nebere. Snad proto mě fascinují lidé, kteří každý rok znova a znova vyrážejí do nových zemí a pak o nich tak poutavě povídají. A protože tyto příběhy rád poslouchám, podařilo se mi na jejich základě tuto sortu světoběžníků rozdělit na tři skupiny.

Cestovatelé jsou tou nejprestižnější skupinou. Je jich jenom pár, každý z nich má nějakého prestižního sponzora (Canon,…), píšou reportáže do těch nejprestižnějších magazínů (Koktejl,…), jezdí do zemí, o kterých ani nevíme, kde leží (Belize, Eritrea či Burkina) a hlavně nejčastěji mluví o toleranci a důležitosti antiglobálního hnutí. Jejich přednášky mám nejraději, protože z nich čiší opravdovost. Oni totiž tomu všemu, co na světě slyšeli, věří.

Zato tůristi jsou trochu jiná sorta (pozor, neplést s turisty jezdící na Mallorcu za sluncem!). Tůristi se na první pohled dost podobají cestovatelům, ale zdání v tomto případě dost klame. Protože tůristi dělají takové a podobné věci: tváří se naprosto nepřístupně, protože jako jediní pochopili Pravdu, pijí příšerné patoky, o nichž tvrdí, že je to čaj poznání, aspoň dvakrát se setkali s dalajlámou a Bhůtanským králem, spali aspoň jednu noc v táboře Al-Kajdy, několikrát se ztratili na poušti (samozřejmě bez vody), aby je po čtyřech dnech zachránila karavana, mají za sebou asi šest prvovýstupů a prvosjezdů (jak se to ksakru pozná?) a pravděpodobně při potápění v Chorvatsku objevili Atlantidu.

A pak tu jsme my, normální smrtelníci, pro které je dobrodružstvím týdenní dovolená v Řecku. Přiznám se, že jsem tomu rád. Je to levnější. Je to bezpečnější. Je to pohodlnější. Proč bych se měl potit v Indii, když mi o ní tak krásně vyprávěl Marvin (nehledejte tam hlavně žádný cestopis z Indie…)? Proč bych si měl kazit žaludek v Mexiku, když si ho zkazil Honzík a navíc o tom tak krásně vyprávěl? Nebyl jste někdo na Islandu? Rád bych si poslechl vyprávění a viděl nějaké diáky…