Představa, jak se potácím nějakou pouští, bořím se po pás do sněhu nebo se handrkuju s nějakým orientálním obchodníkem mě opravdu vůbec nebere. Snad proto mě fascinují lidé, kteří každý rok znova a znova vyrážejí do nových zemí a pak o nich tak poutavě povídají. A protože tyto příběhy rád poslouchám, podařilo se mi na jejich základě tuto sortu světoběžníků rozdělit na tři skupiny.

Cestovatelé jsou tou nejprestižnější skupinou. Je jich jenom pár, každý z nich má nějakého prestižního sponzora (Canon,…), píšou reportáže do těch nejprestižnějších magazínů (Koktejl,…), jezdí do zemí, o kterých ani nevíme, kde leží (Belize, Eritrea či Burkina) a hlavně nejčastěji mluví o toleranci a důležitosti antiglobálního hnutí. Jejich přednášky mám nejraději, protože z nich čiší opravdovost. Oni totiž tomu všemu, co na světě slyšeli, věří.

Zato tůristi jsou trochu jiná sorta (pozor, neplést s turisty jezdící na Mallorcu za sluncem!). Tůristi se na první pohled dost podobají cestovatelům, ale zdání v tomto případě dost klame. Protože tůristi dělají takové a podobné věci: tváří se naprosto nepřístupně, protože jako jediní pochopili Pravdu, pijí příšerné patoky, o nichž tvrdí, že je to čaj poznání, aspoň dvakrát se setkali s dalajlámou a Bhůtanským králem, spali aspoň jednu noc v táboře Al-Kajdy, několikrát se ztratili na poušti (samozřejmě bez vody), aby je po čtyřech dnech zachránila karavana, mají za sebou asi šest prvovýstupů a prvosjezdů (jak se to ksakru pozná?) a pravděpodobně při potápění v Chorvatsku objevili Atlantidu.

A pak tu jsme my, normální smrtelníci, pro které je dobrodružstvím týdenní dovolená v Řecku. Přiznám se, že jsem tomu rád. Je to levnější. Je to bezpečnější. Je to pohodlnější. Proč bych se měl potit v Indii, když mi o ní tak krásně vyprávěl Marvin (nehledejte tam hlavně žádný cestopis z Indie…)? Proč bych si měl kazit žaludek v Mexiku, když si ho zkazil Honzík a navíc o tom tak krásně vyprávěl? Nebyl jste někdo na Islandu? Rád bych si poslechl vyprávění a viděl nějaké diáky…