Bzovský kurýr

Vyšetřil jsem si trochu času, takže vám nyní mohu ukázat nové album, tentokrát ze křtin. Kromě Aničky byly pokřtěny též její sestřenice Martina a Kačka (to až se budete divit, proč je v tom kostele tolik lidí).

Tentokrát jsem připravil album bez komentářů, protože rodina všechny zobrazené pozná a ostatní to stejně ani nezajímá. Poprvé jsem se pokusil opakující se fotky vyházet, ale moc mi to nešlo, takže na nějaký balast určitě narazíte. Ale pokud tu nejste poprvé, jste už na to zvyklí…

Poprvé nejsme autorem fotek ani Jitka, ani já, ale jedna z mnoha našich tet. Její jméno si opravdu nepamatuju, nejsem encyklopedický slovník. Abych nezapomněl, odkazy na další alba naleznete na této stránce v menu vlevo dole.

Když jsme se s Jitkou stěhovali do našeho vytouženého bytečku uprostřed Prahy a přesto v zeleni, připadal mi byt docela veliký. Chvilkami bych řekl až prázdný. Tyto časy ale skončily. Už ten pocit nemám.

Třeba proto, že nakupujeme věci (objemné věci), které by mě dříve ani ve snu nenapadlo kupovat. Mezi ně patří autosedačka. Dokud nemáte dítě, ani vás nenapadne, že něco takového může existovat. Nejen že něco takového existuje, ale ono to existuje za neuvěřitelné peníze. Pokud nechcete pouze hromádku plastu, které zrovna vaše dítě extra neochrání, musíte sáhnou do kapsy pro šest(!) tisíc korun a více!

Řeknete, a správně, že dítě za to stojí, jenže takových věcí existuje strašné množství! Zkuste si taky vzpomenout na něco, co by jste si normálně nikdy nepořídili a teď to máte. Potřebuju uklidnit, že v tom nejsem sám…

… to tě pak po zbytek života pronásleduje (hlavně tvé rodiče). Jestli toto rčení opravdu funguje, máme se opravdu na co těšit, protože karty naší Aničku opravdu fascinují. Má ráda i ostatní hračky (včetně tatínkovo vousů a maminčiných brýlí a řetízků), ale teprve karty jsou pro ní tím pravým potěšením. I kdyby měla sebehorší náladu, karty ji spolehlivě zlepší.

Pamatujete si na svou nejoblíbenější hračku z dětství? A hlavně, zůstalo vám to až do dnešních dnů? Doufám, že ne, jinak se začínám bát…

Kdo má doma malé dítě, ví, jak je nepříjemné, když ho postihne taková banalita, jako je obyčejná rýma. U dítěte se taková rýma může změnit v noční můru.

Problém je v tom, že sedmiměsíční dítě prostě neumí smrkat. Proto nastupují různé systémy na odsávání nudlí, většinou založené na principu podtlaku vznikajícího mačkáním různých druhů balónků. Velmi brzy však zjistíte, že podtlak je většinou naprosto nedostačující a nudlí v nose miminka se nezbavíte. Pak nastupují radikálnější řešení, třeba takové, že zvýšíte podtlak v odsávačce. Jak? To poradila Jitce její sestřenice Linda (promiň, Lindo…)

To se vezme odsávačka a uřízne se jí dno. Poté se nasadí… no jo, musím s pravdou ven… na trubku VYSAVAČE, který ale musí mít regulovatelný výkon. Snížete výkon na minimum (nebo skoro na minimum) a nudle prostě vysajete. Veškeré odsáté nudle překvapivě zůstanou na vnitřku odsávačky, takže si ani nezaděláte vysavač. Výsledek je prakticky stoprocentní…

Pokud máte malé dítě, vyzkoušejte to. Možná vám to připadá brutální, ale to jenom vypadá. Spokojeně spinkající dítě je toho důkazem. Á propos, vynálezce tohoto revolučního čištění mosu by si zasloužil Nobelovu cenu…