Vždycky jsem byl sportovní fanda. Na svědomí to měl pravděpodobně můj táta, zarytý fanoušek Slavie. A protože se synové často pouští do opozice vůči otcům, stal se ze mě už od malička Sparťan. Proto je pochopitelné, že jsem nemohl odmítnout nabídku mého bývalého kolegy zdarma se podívat na zápas hokejové extraligy mezi Spartou a Karlovými Vary, ve kterých jsem navíc strávil prvních osmnáct let života.

Začátek návštěvy sparťanské arény byl příjemný, neboť exkolega jako novinář mě protáhl zákulisím stadionu, takže jsem občas valil oči jako malý kluk. To co následovalo potom, už tak zajímavé nebylo. Celý zápas byla jedna velká tragedie. Naprostá neschopnost hrát hokej mě u hráčů obou mužstev opravdu dostala, za celou dobu zápasu se prakticky nic nestalo, kromě jednoho gólu na každé straně. Snad právě proto bylo po celý zápas v aréně naprosté ticho, občas přerušené několika výkřiky karlovarských fanoušků. Nemluvě o tom, že se na druhý celek extraligy přišlo podívat pouhých 2.700 diváků…

Konečně chápu, proč jsou většinou ochozy stadionů poloprázné. Nekulturní podmínky a zoufalá představení našich týmů opravdu na ochozy moc lidí nedostanou. Co na závěr? Stejně jako jsem přestal chodit na fotbalovou Spartu, končím s návštěvou zápasů hokejové Sparty. Nemám totiž tolik času, abych ho plýtval na pozorování hromady zoufalců.