Pokud byste se mě přes den zeptali, jaké je to být otcem, odpověděl bych vám něco ve stylu: je to prima, jsem rád otcem nebo něco podobného. Ale večer, když se vracím domů z práce spráskaný jako pes, mi teprve dochází, jaké to je. Jaké to je přijít trochu později, když už Anička spí. A jenom stát a dívat se…

Teprve tehdy mi dochází, co to znamená, co všechno jsem ochoten udělat proto, aby byla šťastná a nic jí nechybělo. Teprve tehdy mi dochází, že na její ochranu bych udělal cokoliv, včetně toho nejhoršího. Prostě jsem úplně normální táta. A to je dobře.

Štítky: Koubovi