Plavání a růžový balón

Anička nám naprosto vyplňuje každý zbytek volného času, který jsme s Jitkou kdysi snad měli. Takže na nějaké další aktivity či psaní blogu se dostává méně času. Navíc kromě pilování a nových úprav na Nočních úvahách chystám též takový drobný projekt, který bude asi překvapením opravdu pro všechny kromě Adama.

Co nového u Koubů? Anička využívá nově nabyté svobody: umí se velmi svižně plazit, takže se jí už několikrát podařilo dost překvapit Fidorku. Obecně dělá velké motorické pokroky, takže jí je najednou plný celý byt. Ale dost řečí, před chvilkou jsem začal do Alba kopírovat nové album: Plavání a růžový balón (takhle poetický název mu dala Jitka…).

Voda, vodička!

I kdybych chtěl tisíckrát tvrdit, že Anička není Jitky, mám stejně smůlu: To, jakou ohromnou radost má Anička z vody, zcela jasně ukazuje na stejnou úchylku Jitky. Obě milují vodu ve všech podobách, takže se mám opravdu na co těšit. Až Anička začne chodit a před ní se objeví první bahnitá louže…

Ráj

Smrť se převlékl…

Když jsem Didactylos nabízel nový kabátek pro její weblog, moc jsem nevěřil, že by ho nakonec chtěla. Proto teď mám velkou radost, protože si ho vybrala a dokonce nechala na své stránky umístit. Takže z mého pohledu nyní Noční úvahy opravdu nemají žádnou chybu… :o)

Knižní desatero (2)

V předchozím díle našeho nepravidelného seriálu jsem psal o tom, že kniha má svou hodnotu a s časem tato hodnota roste. Aby však vůbec nějakou šanci k růstu měla, musí se toho času dožít. První překážkou je špína a to ve všech svých podobách. Pojďme se na ni společně podívat.

2. Kniha není omyvatelná. Chce se mi věřit tomu, že se každá z nás víceméně pravidelně myje. Většinou se večer (a/nebo ráno) sprchujeme, myjeme si ruce před jídlem a po použití toalety. Proč zacházím až do naturalistických detailů? Hned se k tomu dostanu. Ne jednou jsem dostal nazpátek knihu, kterou jsem dříve zapůjčil, ve stavu, že jsem měl chuť zavolat firmu zajišťující deratizaci a desinfekci: obtisknuté palce prakticky na všech stránkách knihy, slepené listy (jak se to může někomu podařit?), prostě celkově zahnojené. Nejvíce mě však překvapil fakt, že kniha neuvěřitelně páchla! Bohužel již tuto knihu nemám, musel jsem ji spálit, abych po českých zemích nerozšířil úplavici. Sice jsem zkoušel myčku na nádobí, ale knihy jsou bohužel papírové a tudíž neomyvatelné.

Na základě tohoto a jiných podobných zážitků vám navrhuji toto, čeho se sám snažím důsledně držet: před každým otevřením knihy si umyjme ruce, to zdržení za to stojí. Proč by nemohli být všechny stránky krásně čisté a voňavé? Až budou knihy z plastu nebo v elektronické podobě, vyměníme tento bod za jiný (např. Displej není podložka na sezení), ale do té doby nebuďme… vždyť víte co…

P.S.: Nebylo by možné v knihkupectvích přikládat ke každé knize kousek obyčejného mýdla?

O spamech a lidech

Jsou lidé, kteří sedí pořád u bedny a tupě zírají. Jsou ale též lidé, kteří pořád sedí u bedny, tupě zírají… a pomáhají jiným. Třeba proto, že mají rádi výzvy. Nebo třeba proto, že rádi pomáhají kamarádům.

Arthur Dent se nemohl koukat na mé neštěstí se spamem v komentářích a vrhnul se do práce. Během několika hodin našel řešení a prakticky ho rovnou napsal. Taková pomoc mě vždycky dostává… Díky moc, Arthure…

O stydlivosti

Vždycky jsem si myslel, že se ženy stydí tisíckrát více než my muži. Samozřejmě jsem se pletl. Dva klasické příklady mužské, někdy až srandovní stydlivosti, jsem mohl v předchozích dnech pozorovat sám na vlastní oči. Oba jsou „překvapivě“ spojené s Jitčiným mateřstvím.

Víte, co nejvíce rozhodí muže, že se červenají jako třináctileté puberťačky a nevědí kam s očima? Takto je dostane jediná lidská činnost: kojení. O reakcích mužů na Jitčino kojení by se dal natočit docela slušný zábavný pořad se skrytou kamerou: pánové odvrací tak rychle tvář, že vrážejí do jiných lidí či sloupů, zakoktávají se, červenají, potí se… A přitom vlastně ani nic nevidí, ale přesto jsou z toho naprosto mimo. Jako by kojení bylo něco nenormálního…

Mužská stydlivost se projevila taky na dnešním plavání s Aničkou. Jedná se o akci, kam chodí oba rodiče se svými miminky a kde se po plavání chodí do sauny. Jenže problém je v tom, že se do sauny může pouze bez plavek a navíc o sauně většina otců nevěděla. Takže když se začaly maminky svlékat do naha, začala všechny tatínky přepadat úžasná panika: zmateně se rozhlíželi, tlumeně spolu hovořili, aby se pak velmi rychle zbavili svých ratolestí a zbaběle utekli. Slečna, která celou akci organizovala, se pouze usmála, polohlasně poznamenala: „Nic nového pod sluncem…“, shodila ze sebe plavky a vešla do sauny…

Knižní desatero (1)

Považuji se v podstatě za liberála. Přesto si myslím, že má smysl některá zažitá pravidla nebourat, ale naopak je vytvářet nebo alespoň obnovovat. Co mě k tomu vede? Otřesná zkušenost. Udělal jsem totiž jednu chybu: půjčil jsem jednu knihu někomu, kdo neznal můj vztah ke knihám. Můj originální vztah ke knihám. Pokusím se vám pravidla nastínit pomocí deseti bodů, kterých by se průměrně inteligentní člověk měl dokázat držet.

1. Kniha není spotřební zboží. Možná vám hned první bod připadá banální. Ale právě v tomto bodě je ukryta současná knižní negramotnost, kterou rozhodně trpí drtivá většina národa. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu si mnoho lidí myslí, že kniha po přečtení ztrácí svou hodnotu, že je nejlepší ji mrsknout někam do kouta (v tom lepším případě), nebo z ní udělat balicí papír na vajíčka (v tom horším případě). Kniha však svou hodnotu postupem času neztrácí, ale naopak získává. A nejde jen o antikvární kousky z dědečkovi knihovny.

Lidský mozek nedokáže dlouhodobě udržet všechny ty příběhy a zápletky, které jste si kdy přečetli. Možná vás to překvapí, ale většina z nás si po měsíci pamatuje jména hlavních postav, po čtvrt roce tak pointu a po roce? Maximálně, že snad asi tu knihu někdy četl… Proto nezapomínejte na to, že knihy jsou investicí do mnoha (opakujících se) krásných večerů.

Otesánek

Ve spotu Hlad jsem psal o tom, jak celá naše rodina permanetně hladoví. Uběhl měsíc a my se s Jitkou začínáme bát: Anička se čím dál více rozjídá, už ji nemůžeme krmit lžičkou ani lžící, protože nestačíme dodávat dostatečně rychle jídlo, aby byla Anička spokojená. Zbyl nám v ruce poslední trumf: prostě to jídlo do Aničky lejeme… A co až ani toto nebude stačit?

Otesánek

Do třetice všeho dobrého

Všichni na něj čekáte, všichni jste z něho nervózní, nemůžete spát, dostáváte deprese, potíte se naprosto všude v libovolnou dobu, zoufale zíráte do šatníku, vrháte do sebe jednoho panáka za druhým, trávíte celé dny v posilovně, dočítáte na rychlo všechny klasiky, pilujete francouzštinu a řecké filozofy, zkoušíte nové úsměvy před zrcadlem, …

Ano je tady všemi nenáviděný a zároveň všemi zbožňovaný 3. Prablog. A protože se vám všem předchozí edice tolik líbila, doufám, že mě podpoříte a o akci se všichni s radostí zmíníte. Nebo se snad mýlím?

Sedím a je mi dobře

 

Sedím!Zázraky se dějí. Anička po více než devíti měsících urputného tréninku sama sedí! Mám pocit, že tento fantastický úspěch docení až historie. I když mě trochu znérvózňuje, že Aniččiny kamarádky už více než měsíc lítají po bytě po čtyrech a snaží se stavět na dvě zadní… No nic, nemůžu chtít přeci všechno… :o))

Ještě chci uklidnit všechny, kteří se snaží rozluštit štítek na lahvičce v Aniččině pravé ruce. Původně jsem vás chtěl vycukat, nakonec to ale prozradím: je to taková ta vodička do očí, když máte zánět spojivek. Přesně touto nepříjemností totiž Anička nyní trpí.

Poznámka: Ta vodička se jmenuje Ophthalmo-Septonex…