Vždycky jsem si myslel, že se ženy stydí tisíckrát více než my muži. Samozřejmě jsem se pletl. Dva klasické příklady mužské, někdy až srandovní stydlivosti, jsem mohl v předchozích dnech pozorovat sám na vlastní oči. Oba jsou překvapivě spojené s Jitčiným mateřstvím.
Víte, co nejvíce rozhodí muže, že se červenají jako třináctileté puberťačky a nevědí kam s očima? Takto je dostane jediná lidská činnost: kojení. O reakcích mužů na Jitčino kojení by se dal natočit docela slušný zábavný pořad se skrytou kamerou: pánové odvrací tak rychle tvář, že vrážejí do jiných lidí či sloupů, zakoktávají se, červenají, potí se… A přitom vlastně ani nic nevidí, ale přesto jsou z toho naprosto mimo. Jako by kojení bylo něco nenormálního…
Mužská stydlivost se projevila taky na dnešním plavání s Aničkou. Jedná se o akci, kam chodí oba rodiče se svými miminky a kde se po plavání chodí do sauny. Jenže problém je v tom, že se do sauny může pouze bez plavek a navíc o sauně většina otců nevěděla. Takže když se začaly maminky svlékat do naha, začala všechny tatínky přepadat úžasná panika: zmateně se rozhlíželi, tlumeně spolu hovořili, aby se pak velmi rychle zbavili svých ratolestí a zbaběle utekli. Slečna, která celou akci organizovala, se pouze usmála, polohlasně poznamenala: Nic nového pod sluncem…, shodila ze sebe plavky a vešla do sauny…
Často se stydíme přiznat, na jaké straně barikády vlastně stojíme. Někdy proto, že jsme tu barikádu přeběhli a někteří z nás i několikrát. Proto si myslím, že je čas přiznat barvu a nestydět se za to: