Ve spotu Hlad jsem psal o tom, jak celá naše rodina permanetně hladoví. Uběhl měsíc a my se s Jitkou začínáme bát: Anička se čím dál více rozjídá, už ji nemůžeme krmit lžičkou ani lžící, protože nestačíme dodávat dostatečně rychle jídlo, aby byla Anička spokojená. Zbyl nám v ruce poslední trumf: prostě to jídlo do Aničky lejeme… A co až ani toto nebude stačit?

Často se stydíme přiznat, na jaké straně barikády vlastně stojíme. Někdy proto, že jsme tu barikádu přeběhli a někteří z nás i několikrát. Proto si myslím, že je čas přiznat barvu a nestydět se za to: