To jsem takhle jednou defragmentoval disk a jen se poflakoval, nemaje bez počítače na co sáhnout. V hlavě jsem si sumíroval jednu odpověď na jeden téměř bezvýznamný email. A pak to přišlo, naprosto geniální myšlenka, kterou docení možná až moji pravnuci:

Vezmu si do ruky pero a napíšu si to zatím na list papíru! Jak prosté, tak geniální. Jenže při realizaci nápadu jsem zjistil, že k tomuto nemám ani podmínky, ani potřebné náčiní. Abych mohl psát perem, musel bych ho mít. Nevadí, propiska je také dobrá. Hm, kde ji mám hledat? Tahle nepíše, tahle taky ne… Hurá, tahle ještě ano! A teď papír! Hm… Kde ho vzít. Procházím různé šuplíky a nic. A hele, tuhle smlouvu mám zbytečně čtyřikrát, napíšu to zezadu jedné kopie.

Nakonec se povedlo a já si několik poznámek během defragmentace nakonec přeci jenom udělal. Jenže druhý den, kdy jsem chtěl data (samozřejmě texty, já už všemu říkám data!) dostat do počítače, došlo mi, že mi OCR bude na nic! Já to budu muset RUČNĚ přepisovat! Ach jo. Jenže pak jsem došel k nejhoršímu zjištění: já to po sobě prostě nepřečetl…

Nechci být negramotný. Chci umět psát a proto s tím budu něco dělat. Začnu psát dopisy. Bombičkovým perem (prodává se ještě?) na dopisní papír. Pak to dám do obálky, nalepím známku (kolik stojí a kde se dá koupit?), napíšu emailovou, ksakru, POŠTOVNÍ adresu a hodím ho do schránky (nevíte, kde teď schránky jsou?). A budu psát pravidelně. Jenže nevím komu.