Knižní desatero (4)

Jaké knihy vlastně jsou? Podobají se lidem? Nebo jsou naopak všechny laskavé? Mluví ke všem lidem stejně? Tak jaké tedy jsou? Pokusím se alespoň částečně odpovědět, i když s mými závěry nebudete pravděpodobně souhlasit.

4. Kniha je nebezpečná. Ano. Navíc ta nebezpečí jsou hned dvojího druhu. Určitě si vzpomenete na knihy, které jsou svázané s nějakou strašnou historickou událostí. Buď tím, že byly napsány existencemi jako Hitler nebo Stalin, nebo že byly, ač v základu nevinné, lidmi brutálně zneužity (klasickým příkladem budiž Bible svatá nebo Korán). Jenže o těchto knihách nechci psát, protože o nich toho bylo již tolik napsáno, že další řádky už vůbec nic neřeší.

Chci psát o nebezpečných knihách jiného druhu. O knihách, které na první pohled působí víceméně normálně, ale mají v sobě něco, co je odlišuje. Ano, jsou to knihy s dalšími rozměry. Je jedno, jestli se tyto další rozměry skrývají, nebo je autor předkládá na „férovku“. Výsledek je stejný: pokud čtenář jenom trochu přemýšlí, riskuje probděné noci, špatné nálady, roztržitost a další podobné jevy, které provázejí objevné či novátorské myšlenky.

Jenže co když čtenář těchto knih přemýšlí též jinak? Co když není jenom inteligentní, ale navíc myslí jinak, nově? Ano, pak se rodí mystikové nové doby. Lidé schopní analyzovat skryté rozměry myšlenek jiných lidí a z nich vytvářet nové univerzální pravdy. Zde vzniká ono nebezpečí, kdy se výsledky těchto analýz dostanou do rukou choré osobnosti, která jich pak zneužije. A že to není paranoia, dokazuje pohled do libovolné historické doby.

Přistupujme ke knihám s úctou a neklidem. Protože nikdo z nás neví, co nás při čtení čeká, jak konkrétně na nás ony knihy zapůsobí. Nereagujme po přečtení knihy na svět kolem nás příliš impulzivně, přemýšlejme o nich. Ony opravdu mohou být nebezpečné a změnit náš pohled na svět. A pokud nebezpečné nejsou, většinou stojí alespoň za to, abychom si je v hlavě trochu rozebrali…

Volný pád

Nerad využívám weblog k ryze intimním věcem, ale tentokrát udělám výjimku. Jsem totiž ve stavu, v kterém jsem nikdy v životě nebyl a tudíž nevím, co mám dělat a jak se mám k tomu postavit. Možná je mezi vámi někdo, kdo ví, o co jde a bude mi schopen poradit…

Představte si, že si v poklidu žijete, máte úžasnou ženu a skvělou dceru, dostatek dobrých přátel, v zaměstnání jste vcelku spokojení, prostě se máte dobře. Pak se jednoho dne probudíte a zjistíte, že je něco špatně. Máte špatnou náladu, nic vás nebaví a dřívější drobné radosti, které vás tak vždy těšily, najednou nefungují.

Dny ubíhají, ale ten pocit se nezlepšuje, ale mírně zhoršuje. Víkend, který přijde, vás vůbec nepotěší, i když vás vždycky dal do hromady, ať se dělo cokoliv. Jste doma nepříjemní, i když si to uvědomuje, ale nejste schopni s tím nic dělat. Zkoušíte všechny dřívější zaručené recepty na zlepšení nálady (nová knížka, vytvoření designu, start nového projektu, kávička s přáteli…), ale prostě nezabírají, jenom zhoršují stav věci. Mluvíte o tom se svými nejbližšími, ale prostě na nic nového nepřicházíte.

Co je ale špatné, že se to pomalu ale jistě zhoršuje. Ne nijak zásadně, ale o to s větší jistotou. Máte pocit, jak vám všechno utíká mezi prsty a nejste schopni s tím nic dělat. Navíc, to musím znova zopakovat, nevím o žádné příčině tohoto stavu, prostě se to jenom děje. Všechno najednou ztrácí smysl. Pravda, v pohodě to zatím zvládám, ale co budu dělat za týden, za měsíc? Nevím.

Dobré stránky II.

Ačkoliv jsem se na nové odkazy dnes nechystal, přeci jenom o některých napíšu. Důvodem jest nový Tokugawa. Tedy přesněji řečeno jeho nový design. Toku, opravdu se Ti povedl. Teď ještě pravidelně publikovat a PŠT nebude mít chybu. Mimochodem: že nám ty Aničky rostou, co? :o))

Dalším zajímavým odkazem budiž mezi bloggery nepříliš známý Medhiho fotoblog. Ať se rozhlížím po weblozích sebevíce, nikde další fotoblog, samozřejmě kromě Dupeho obrázkové knížky, nevidím… To nejste nikdo fotonadšenec, nebo co? V každém případě Medhimu držím palce, aby udržel svou vysoce nasazenou laťku. Aspoň mohu prohlásit, že české fotoblogy mají hodně vysokou úroveň…

Poznámka off topic: Pokud tento weblog nebude dlouho aktualizovaný, znamená to jediné: přechod na Linux, na který se teď chystám, nedopadl dobře…

Aby nám knihy nesežral červotoč

Čím dál méně lidí čte knihy. Čím dál více lidem to je naprosto jedno. Přesto stále ještě existují lidé, kteří s tímto trendem nesouhlasí a pokouší se s tím něco dělat. Mezi ně patří i Občanské sdružení pro iliteraturu, které připravilo časově neomezený happening Knihotoč.

O co se jedná? Smyslem Knihotoče je dostat mezi lidi co nejvíce zajímavých knih a ukázat jim, že číst knihy má smysl. Princip Knihotoče je zajímavý: V pondělí 16.2. se mezi lidi vypustí první stovka knih se speciální samolepkou na obalu. Poté, co si čtenář knihu dočte, upozorní na tento fakt iliteraturu a pustí knihu opět do oběhu pomocí partnera akce (knihovny, kavárny,…) nebo si ji nechá a pustí do oběhu jinou, na kterou nalepí samolepku, kterou si stáhne z iliteratury. Knihy se budou kromě Prahy vypouštět i z jiných částní naší republiky, nemluvě o tom, že po pondělku můžete do oběhu vypouštět vlastní knihy se samolepkou i vy.

Hru vymyslel Američan Ron Hornbaker (www.bookcrossing.com). Hraje se též ve Francii a Itálii (www.passe-livre.com) a dokonce i na Islandu. Nyní se díky iliteratuře můžeme této hry zůčastnit i my. Já osobně jdu ihned po odeslání tohoto článku projít svou knihovnu a vyberu něco, co pustím do oběhu… Pojďte do toho taky a roztočme kola Knihotoče!

Knižní desatero (3)

V předchozím díle jsme zachraňovali knihu před špínou a špatných zacházením. Nyní se podívejme na trvanlivost knihy, respektive na její životnost.

3. Kniha je věčná. Ano, tak nějak si představuji knihy: jako věčné artefakty, které musí přežít věky. Když se o ně dobře staráte, knihy nestárnou. Můžete tvrdit, že ztrácí na aktuálnosti, ale rozhodně nestárnou, maximálně se opotřebovávají. A tím jak ztrácejí na aktuálnosti, získávají postupně větší a větší historickou hodnotu. Příklad: čas od času si koupím knihu v antikvariátu. Když jí pak doma s úctou listuji, často na mě vypadne zlomek nějakého dopisu, poznámky nebo pohled. Jednou dokonce hodně let neplatná desetikorunová bankovka. Mám pak pocit objevitele, jako tehdy, když jsem našel jeden hodně starý osobní dopis včetně obálky. Našel jsem majitelku a dopis vrátil. Tu radost, jakou jsem tím udělal, si nedokážete ani představit…

Nevyhazujte knihy. Proč si myslíte, že nemají na přebalu uvedenu minimální trvanlivost? Protože jsou věčné. Protože nikdo neočekává, že ji budete vyhazovat. A když už nemáte doma místo, jsou tu ještě antikvariáty. Nebo internetové bazary. Nebo ještě můžete knihy nabídnout zdarma za odvoz. V nejhorším je vyhoďte do kontejneru na papír. Jenom vás prosím, neházejte je do popelnice na smíšený odpad, to si žádná kniha, ani sebehorší, nezaslouží…

První jízda autobusem

Hned z kraje musím upozornit na to, že hlavní důvod, proč jsme
přestali jezdit autem, vlastně neexistuje. Některé jsou ale přeci jenom
jasné. Tak třeba proto, že máme najednou jenom jeden příjem a ne dva.
Nebo proto, že nenávidím stání v kolonách aut. Nebo proto, že nemám na
řízení v Praze a okolí dostatečně pevné nervy. Nebo proto, že mě auta
prostě moc neberou a tudíž k nim nemám žádný vztah. Nebo proto, že chci
jednou svým dětem ukázat sluncem provoněnou a kvetoucí louku ve svém
rodném kraji. Nebo proto, že vlastně auto vůbec nepotřebujeme…

Něco
přes měsíc jsem si na auto ani nevzpomněl. Máme sice rodiče a příbuzné
roztroušené po celé republice, ale zrovna měli všichni nějak cestu
okolo. Pak se ale ozvali Jitčiny rodiče, že bychom mohli ještě
dodatečně oslavit společně narozeniny Aničky i mého tchána. Samozřejmě
vyvstal problém dopravy. Probrali jsme hned několik variant dopravy,
aby nakonec zvítězil autobus. Přiznám se, že jsem měl velké obavy z
dvouhodinové cesty, ale nakonec bylo všechno jinak.

Tak po
deseti letech jsem měl zase cestovní horečku, kterou jsem Jitce asi
zhoršoval balení na cestu. To nakonec proběhlo velmi rychle, přeci
jenom zabalit dvě tašky oproti dvaceti (a kočárku, a dětské sedačky,
a…) je jednodušší. Vybaveni místenkami jsme dorazili na Florenc asi
dvacet minut před odjezdem, kde už na nás čekal nový (asi
dvoutřetinový) autobus. Vyrazili jsme na čas a Anička, což nám udělalo
ohromnou radost, ihned usnula. Asi po hodině cesty jsme se v dělání
postýlky vystřídali a když se pár minut před cílovou stanicí Anička
probudila, skoro se nám chtělo radostí vískat, jak všechno hladce
proběhlo.

Cesta se mi i jinak líbila. Řidič nikam nespěchal,
takže byla lahoda nechat se vézt. Konečně jsem si prohlédl, kudy to
vlastně pravidelně jezdím. Najednou jsem si všiml, jakou krásnou
přírodu míjíme, kolik krásných kostelů vidíme. Získali jsme s Jitkou
dvě hodiny času na povídání bez strachu, že přestanu dávat pozor.
Konečně jsem si vychutnal spící Aničku v náručí a klimbající Jitku na
rameni najednou. V klidu jsem si nechal hlavou poletovat sny, aniž bych
je musel náročně přerušovat. Bylo mi prostě úžasně.

Zítra se
zase budeme autobusem vracet a já se strašně těším. Vím, že už to
nebude stejné jako v pátek, ale přesto se těším. Z jednoho faktu mám
ale radost největší: vlastnit auto je pro nás opravdu zbytečné. Teď se
chystáme na první jízdu vlakem…

Dobré stránky I.

Protože mě samotného občas překvapí, kolik dobrých webů občas objevím, budu vás nepravidelně o svých objevech informovat. Dnes vám přestavím zajímavé literární stránky.

Pokud se nechcete nechat utopit množstvím literárních odkazů, použijte rozhodně dýchací přístroj ve světě literatury: Potápěč. Více než 1300 odkazů zaručuje dostatečný výběr. Zapomeňte na vyhledávače: co nenajdete zde, pravděpodobně neexistuje. Na Potápěči proto naleznete odkaz i na další skvělou literární stránku: iLiteratura.cz. Hlavní předností webu je originální obsah plný (nejen) zahraniční literatury, který byste těžko kdekoliv hledali. Navíc pravidelná aktualizace vás bude vždy lákat zpět, třeba i na úryvky z recenzovaných autorů a děl. Literární revue Labyrint sice zrovna pravidelně nevychází, přesto si ji pořiďte. Zajímavý obsah včetně prvopřekladů u nás neznámých autorů je pro mě neocenitelným zdrojem informací o nových autorech a knihách.

A na závěr malý knižní tip: Pokud nejste vysloveně odpůrci komiksů, rozhodně si pořiďte výtečnou knihu Bílý potok (Alois Nebel), na které se podílel Jaromír Švejdík, zpěvák skupiny Priessnitz.

Moje první narozeniny

Jojo, tak mám za sebou první narozeniny. Dostala jsem hodně dárků: naštěstí jsem všem říkala, že mě kromě jídla (hodně jídla) a hodnotné literatury nic nezajímá, takže jsem nic jiného neobdržela. Taky mě maminka a ani tatínek nevarovali, že to hezký svítící pálí. Samozřejmě jsem to chtěla sníst, ale místo toho, aby se to nechalo chytit, tak mě to spálilo. Ještě že maminka ví, že je jídlo dobrým lékem na všechno. Tak se mějte všichni moc hezky. Jo a zbytek fotek bude později, protože tatínek s maminkou prý nemůžou pořád jenom třídit fotky. A to je fakt. Tak pa pa. Vaše Anička.

Aničce je jeden rok

Kočky, samé kočky

To že jsem kočkofil je asi poznat. A protože jsem během těch mých roků zjistil, že lidé, kteří mají též doma kočku, mi jsou častěji velmi sympatičtí, než lidé bez koček, rozhodl jsem se všechny „kočičí weblogy“ najít. Zde jsou (řazeno abecedně):

  1. Arsinoe: Kulička a Čikitka
  2. Dumka: Dumka
  3. Goebl Press: Princezna Minda, Matýsek Mates
  4. Heol Loar: Meduna II.
  5. Chinin: Ludwig
  6. Koubovi.cz: Fidorka
  7. Pavlův zápisník: Olásek, Lotynka a Barča
  8. Všeoženě.info: Pepa
  9. Yuhů: Ajči

Pokud máte též na svém weblogu představenou svou kočku, nechte mi v komentářích odkaz, přidám ho poté do seznamu.