Jaké knihy vlastně jsou? Podobají se lidem? Nebo jsou naopak všechny laskavé? Mluví ke všem lidem stejně? Tak jaké tedy jsou? Pokusím se alespoň částečně odpovědět, i když s mými závěry nebudete pravděpodobně souhlasit.
4. Kniha je nebezpečná. Ano. Navíc ta nebezpečí jsou hned dvojího druhu. Určitě si vzpomenete na knihy, které jsou svázané s nějakou strašnou historickou událostí. Buď tím, že byly napsány existencemi jako Hitler nebo Stalin, nebo že byly, ač v základu nevinné, lidmi brutálně zneužity (klasickým příkladem budiž Bible svatá nebo Korán). Jenže o těchto knihách nechci psát, protože o nich toho bylo již tolik napsáno, že další řádky už vůbec nic neřeší.
Chci psát o nebezpečných knihách jiného druhu. O knihách, které na první pohled působí víceméně normálně, ale mají v sobě něco, co je odlišuje. Ano, jsou to knihy s dalšími rozměry. Je jedno, jestli se tyto další rozměry skrývají, nebo je autor předkládá na „férovku“. Výsledek je stejný: pokud čtenář jenom trochu přemýšlí, riskuje probděné noci, špatné nálady, roztržitost a další podobné jevy, které provázejí objevné či novátorské myšlenky.
Jenže co když čtenář těchto knih přemýšlí též jinak? Co když není jenom inteligentní, ale navíc myslí jinak, nově? Ano, pak se rodí mystikové nové doby. Lidé schopní analyzovat skryté rozměry myšlenek jiných lidí a z nich vytvářet nové univerzální pravdy. Zde vzniká ono nebezpečí, kdy se výsledky těchto analýz dostanou do rukou choré osobnosti, která jich pak zneužije. A že to není paranoia, dokazuje pohled do libovolné historické doby.
Přistupujme ke knihám s úctou a neklidem. Protože nikdo z nás neví, co nás při čtení čeká, jak konkrétně na nás ony knihy zapůsobí. Nereagujme po přečtení knihy na svět kolem nás příliš impulzivně, přemýšlejme o nich. Ony opravdu mohou být nebezpečné a změnit náš pohled na svět. A pokud nebezpečné nejsou, většinou stojí alespoň za to, abychom si je v hlavě trochu rozebrali…
