Hned z kraje musím upozornit na to, že hlavní důvod, proč jsme
přestali jezdit autem, vlastně neexistuje. Některé jsou ale přeci jenom
jasné. Tak třeba proto, že máme najednou jenom jeden příjem a ne dva.
Nebo proto, že nenávidím stání v kolonách aut. Nebo proto, že nemám na
řízení v Praze a okolí dostatečně pevné nervy. Nebo proto, že mě auta
prostě moc neberou a tudíž k nim nemám žádný vztah. Nebo proto, že chci
jednou svým dětem ukázat sluncem provoněnou a kvetoucí louku ve svém
rodném kraji. Nebo proto, že vlastně auto vůbec nepotřebujeme…

Něco
přes měsíc jsem si na auto ani nevzpomněl. Máme sice rodiče a příbuzné
roztroušené po celé republice, ale zrovna měli všichni nějak cestu
okolo. Pak se ale ozvali Jitčiny rodiče, že bychom mohli ještě
dodatečně oslavit společně narozeniny Aničky i mého tchána. Samozřejmě
vyvstal problém dopravy. Probrali jsme hned několik variant dopravy,
aby nakonec zvítězil autobus. Přiznám se, že jsem měl velké obavy z
dvouhodinové cesty, ale nakonec bylo všechno jinak.

Tak po
deseti letech jsem měl zase cestovní horečku, kterou jsem Jitce asi
zhoršoval balení na cestu. To nakonec proběhlo velmi rychle, přeci
jenom zabalit dvě tašky oproti dvaceti (a kočárku, a dětské sedačky,
a…) je jednodušší. Vybaveni místenkami jsme dorazili na Florenc asi
dvacet minut před odjezdem, kde už na nás čekal nový (asi
dvoutřetinový) autobus. Vyrazili jsme na čas a Anička, což nám udělalo
ohromnou radost, ihned usnula. Asi po hodině cesty jsme se v dělání
postýlky vystřídali a když se pár minut před cílovou stanicí Anička
probudila, skoro se nám chtělo radostí vískat, jak všechno hladce
proběhlo.

Cesta se mi i jinak líbila. Řidič nikam nespěchal,
takže byla lahoda nechat se vézt. Konečně jsem si prohlédl, kudy to
vlastně pravidelně jezdím. Najednou jsem si všiml, jakou krásnou
přírodu míjíme, kolik krásných kostelů vidíme. Získali jsme s Jitkou
dvě hodiny času na povídání bez strachu, že přestanu dávat pozor.
Konečně jsem si vychutnal spící Aničku v náručí a klimbající Jitku na
rameni najednou. V klidu jsem si nechal hlavou poletovat sny, aniž bych
je musel náročně přerušovat. Bylo mi prostě úžasně.

Zítra se
zase budeme autobusem vracet a já se strašně těším. Vím, že už to
nebude stejné jako v pátek, ale přesto se těším. Z jednoho faktu mám
ale radost největší: vlastnit auto je pro nás opravdu zbytečné. Teď se
chystáme na první jízdu vlakem…