Musím prostě reagovat. Původně jsem nechtěl na slovní přestřelky českých bloggerů (namátkou: Zapíchnutý vidle, Allora či Šňůrky a provázky) reagovat, ale vzhledem k neuvěřitelně šíleným pochutinám, které oni bloggeři pojídají, musím vyrazit do boje na obhajobu nejdokonalejších sušenek. Ano, pouze polomáčenky mají právo na blahořečení, všechny ostatní jsou jenom bohapustá provokace! Nechutná revizionistická provokace! Nedovolme, aby se tento mor rozšířil mezi ostatní. Vivat polomáčenky!

Na serveru Babinet.cz se v rubrice Zeptejte se mužů! objevila má další odpověď na otázku, která tentokrát ve mě vyvolala nepříjemné vzpomínky na mou vlastní minulost.

Petra se ptá: Můj partner šílí, když máme jít na rodinnou oslavu mé rodiny (narozeniny sestry, švagra, rodičů), nebo pokud přijede má sestra a chystá se u nás přespat. Pokud má ale oslavu jeho teta, bratranec (desetiletý), tak ode mě očekává, že půjdeme spolu popřát. Začíná také být odměřený k mým rodičům. A i mezi námi jsou tyto konflikty docela časté. Myslíte si, že to může souviset s tím, že jeho otec byl alkoholik a něco v něm zanechal? A nebo to je ryze mužský problém?

Milá Petro, popsala jsi problém, který řeší v životě značná část všech manželství. Kolik z nás má skvělou tchyni s tchánem? Já ano, ale většina svým způsobem se svou rodinou nějak válčí. Jenže je taky pravda, že si svou novou rodinu vybíráme sami spolu se svým partnerem. Nemyslím si tedy, že by to bylo ryze mužským problémem a už vůbec za to nemůže otec alkoholik. Přijmout cizí rodiče za své chce totiž velkou dávku tolerance a porozumění a týká se samozřejmě jak muže, tak i ženy.

Tvůj muž si cestu k Tvým rodičům prostě nenašel a jak se postupem času vytrácí z vašeho vztahu prvotní zamilování, začíná tento fakt vyplouvat na povrch. Je čas si s ním otevřeně promluvit a zavést do návštěv příbuzných aspoň nějakou rovnováhu. Navíc mám takový pocit, že Tvůj muž bude tak trochu sobec, ale na druhou stranu, kdo z nás mužů není, že… Nenech si problém s rodiči a příbuznými přerůst přes hlavu. Třeba mě to stálo jednu pořádnou lekci…

Mám přetrženou tkaničku. Řekli byste: banální problém. Jenže mě přetržení tkaniček po dvou měsících používání jako banální problém vůbec nepřipadají. Podle mě totiž ony přetržené tkaničky plně charakterizují současný svět. A protože mám pocit, že se tady jedná o věc, s kterou asi nebudu moci souhlasit, pokusím se vše v následujících řádcích vysvětlit.

Máme se líp. Všichni, až na výjimky. Naše životní úroveň se stále zvyšuje. Nebo to alespoň média takto popisují. Zvyšuje se HDP (hrubý domácí produkt), což je prý taky velmi dobře. Zase jsme vyrobili více aut, televizorů a máme více supermarketů. Což prý taky dobře. Můžeme si koupit věci, o kterých se nám dříve ani nezdálo. A to je prý skvělé. Konečně můžeme všichni dělat své koníčky, dokonce už i golfová hřiště jsou přeplněna.

Jenže já si to nemyslím. Já si nemyslím, že důkazem naší rostoucí životní úrovně je růst HDP. Já si nemyslím, že je skvělou zprávou, že každý rok vyrobíme více a více aut. Proč? To je jednoduché: KAM budeme dávat za pár let ta auta? Že se nevejdou na silnice je už teď jasné. Proč bych si měl každý rok kupovat nové rádio, video, televizi, kalhoty, boty, lednici, pračku, atd.? Chrlíme tisíce a tisíce nesmyslných výrobků, které mají standardně životnost maximálně dva roky. Proč? Proč bych měl měnit dvacet let starý zesilovač, když skvěle funguje?

Nepřistupujme na tuto hru. Trvejme u všeho, co kupujeme, na dlouhou životnost. Opravdu musíme mít doma nejnovější model mikrovlnné trouby? Opravdu si myslíte, že s pět let starým autem už nemůžete na ulici? Nelze donekonečna zvyšovat výrobu nesmyslných věcí, protože tato planeta má prostě konečný rozměr. A další a další výrobky nám ho brutálně zmenšují.

Chci auto, s kterým budu jezdit dvacet let. Chci rádio, které zdědí mé děti. Chci vládu, která bude myslet na víc, než na čtyři roky svého volebního období. Ale aktuálně chci tkaničky, které mi vydrží aspoň dva roky. Jenže takové se nevyrábějí. Bohužel navíc ty dědovo, čtyřicet let staré, jsou moc krátké…