Mám přetrženou tkaničku. Řekli byste: banální problém. Jenže mě přetržení tkaniček po dvou měsících používání jako banální problém vůbec nepřipadají. Podle mě totiž ony přetržené tkaničky plně charakterizují současný svět. A protože mám pocit, že se tady jedná o věc, s kterou asi nebudu moci souhlasit, pokusím se vše v následujících řádcích vysvětlit.

Máme se líp. Všichni, až na výjimky. Naše životní úroveň se stále zvyšuje. Nebo to alespoň média takto popisují. Zvyšuje se HDP (hrubý domácí produkt), což je prý taky velmi dobře. Zase jsme vyrobili více aut, televizorů a máme více supermarketů. Což prý taky dobře. Můžeme si koupit věci, o kterých se nám dříve ani nezdálo. A to je prý skvělé. Konečně můžeme všichni dělat své koníčky, dokonce už i golfová hřiště jsou přeplněna.

Jenže já si to nemyslím. Já si nemyslím, že důkazem naší rostoucí životní úrovně je růst HDP. Já si nemyslím, že je skvělou zprávou, že každý rok vyrobíme více a více aut. Proč? To je jednoduché: KAM budeme dávat za pár let ta auta? Že se nevejdou na silnice je už teď jasné. Proč bych si měl každý rok kupovat nové rádio, video, televizi, kalhoty, boty, lednici, pračku, atd.? Chrlíme tisíce a tisíce nesmyslných výrobků, které mají standardně životnost maximálně dva roky. Proč? Proč bych měl měnit dvacet let starý zesilovač, když skvěle funguje?

Nepřistupujme na tuto hru. Trvejme u všeho, co kupujeme, na dlouhou životnost. Opravdu musíme mít doma nejnovější model mikrovlnné trouby? Opravdu si myslíte, že s pět let starým autem už nemůžete na ulici? Nelze donekonečna zvyšovat výrobu nesmyslných věcí, protože tato planeta má prostě konečný rozměr. A další a další výrobky nám ho brutálně zmenšují.

Chci auto, s kterým budu jezdit dvacet let. Chci rádio, které zdědí mé děti. Chci vládu, která bude myslet na víc, než na čtyři roky svého volebního období. Ale aktuálně chci tkaničky, které mi vydrží aspoň dva roky. Jenže takové se nevyrábějí. Bohužel navíc ty dědovo, čtyřicet let staré, jsou moc krátké…