Možná vám bude připadat má úvaha o dělení Ukrajiny jako přitažená za vlasy, ale já podobnost s dělením Německa po II. Světové válce opravdu vidím. Navíc důsledky tohoto poválečného uspořádání byly katastrofické… Dělením Ukrajiny si zabývá nejen komentář Ivana Hoffmana v Českém rozhlasu, ale i jiné komentáře v jiných médiích. Jedno mají společné: mluví o rozdělení jako o reálné možnosti řešení krize na Ukrajině.

Dělení se upřímně děsím. Ze začátku mi to připadalo jako vtip a teď zjišťuji, že je to jedna z reálných variant řešení krize na Ukrajině. Naprosto si takové dělení neumím představit. To se budou zastánci Janukoviče stěhovat na východ a Juščenkovi zase na západ? Rozdělí se rodiny podle politické příslušnosti? A po dalších volbách se hranice zase změní? A co Čechy? Vznikne na jihu Moravy Lidová republika a v Čechách Republika občansko-demokratická? Nesmysl? Ale co když to velmoci budou chtít?

To opravdu Evropská unie na něco takového přistoupí (Rusové by mě se svým souhlasem nepřekvapili)? Opravdu budeme souhlasit s postavením novodobé zdi? Kdy konečně velmoci pochopí, že umělá řešení problémů nefungují? A hlavně, kdy si přestanou velmoci dělit svět? Já vím, nikdy.

Zvýšení platů poslanců a vlády, které si dnes odhlasovali poslanci, jistě zdvihne velkou vlnu nevole mezi občany naší země. Nebudu se zde rozčilovat nad tímto nesmyslným a vpravdě hloupým rozhodnutím. Pokusím se nastínit, proč takhle arogantně a primitivně vůbec naši poslanci rozhodují a co je k tomu vede.

Demokracie kromě ohromného množství pozitivních prvků přináší i některé, které jsou bohužel často dost fatální. Například ze dne na den se z řadového občana stane poslanec Parlamentu ČR. Kdo jsou vlastně naši poslanci a z jakých poměrů vychází?

Pokud si pečlivě prohlédnete životopisy našich poslanců, zjistíte, že nejčastěji se jedná o průměrné postavy, které denně potkáváte na ulici. Většinou nejsou ničím výjimeční a nedosáhli žádných hmatatelných výsledků v jakémkoliv oboru. Člověk s minimální mocí se najednou stává tím, který ovlivňuje životy milionů lidí. A protože na rozdíl od monarchií není k takovému postu nijak vychováván, často v této své nové pozici zmatkuje a dělá neuvěřitelné koniny. O zneužívání ani nemá smysl mluvit…

Volíme si do parlamentu průměrné lidi a očekáváme od nich, že se budou chovat jako elita národa. Nebudou, na to můžeme velmi rychle zapomenout. Budou se chovat právě tak, jako většina národa. Jedinou cestou se mi jeví volba výrazných osobností. Ne těch, kteří nejvíce křičí, ale těch, kteří něco dokázali nebo k tomu mají dostatečné předpoklady: např. Jaromír Štětina či Karel Schwarzenberg.

Opravdových osobností není málo, pouze nejsou tak vidět, jako ukřičené politické rychlokvašky typu Grosse, Tlustého či dnes tak „populárního“ Škromacha. Na druhou stranu máme výhodu v tom, že projevem osobních nedostatků vládnoucí garnitury je často arogance a primitivnost jejich chování a tím je můžeme krásně dennodenně odhalovat…