Dětští psychologové se shodují v tom, že každé dítě někdy kolem třetího roku prochází obdobím vzdoru. Co už ale neříkají, že existují děti, které se nacházejí v této etapě permanentně od narození a že navíc v tom nechtějí být sami. A jak to vypadá v reálu?

Uvedu poslední příklad. Naše Anička chodí od září do školky. Než do ní nastoupila, museli jsme každý den poslouchat, že ona do ní nechce chodit. A basta! První týdny proto nebyly nejjednodušší a Jitce se pouze silou vůle podařilo Aničku ve školce udržet. Tam pochopitelně prosazovala svojí filosofii „já ale nechci“, takže jsme pak museli od paní učitelky poslouchat, že Anička jako jediná nekreslila muchomůrku, protože prostě nechtěla.

Zatím vrcholný výkon nastal dnes dopoledne, kdy se celá školka fotila. Tedy, přesněji řečeno, celá školka kromě Aničky. Opět musela paní učitelka vyslechnout ono její „já ale nechci“, tentokrát s výmluvou, že se jí pan fotograf nelíbí! Řeknete si, to se stává, ale já se ptám: Proč musela hned zorganizovat vzpouru a strhnout sebou další tři holčičky?

Naštěstí na ní zatím mám ještě nějaké funkční páky, jak ji k něčemu donutit, ale je pouze otázkou času, kdy přestanou zabírat. Hlavně, že se utěšuji, že je to mám věrná kopie… No jo! Ona je opravdu po mě! Proboha…