Dlouho jsem uvažoval, jestli mám psát na tento veskrze neanonymní blog poznámky týkající se mé profese a především firmy, kde jsem zaměstnán. Přeci jenom pravděpodobnost, že se informace dostanou k mým podřízeným, nebo v horším případě k majiteli firmy, je dost vysoká. Ale protože bych chtěl psát o obecně platných poznatcích, nebudu se bát vlka nic a vrhám se do toho.

Pokud bych měl napsat, co mě jako výrobního ředitele středně velkého polygrafického provozu nejvíce překvapilo, hned od boku musím vystřelit: nepřímá úměrnost mezi výší mzdy zaměstnanců a jejich výkoností. Prakticky ve všech případech, kdy podřízenému zvýšíte mzdu, to má za důsledek okamžitý pokles výkonosti. I když každé zvýšení výplaty jsem provázel důsledným varováním o nutnosti udržet výkonost na minimálně stejné úrovni, zatím vždy následoval pokles. A to i po opakovaných domluvách.

Další související problém se zvyšováním mzdy je výše tohoto navýšení. Čím vyšší růst mzdy proběhne, tím větší problém vám se zaměstnanci nastane. Kromě onoho efektu snížení produktivity se objeví u takto postižených zaměstnanců další problém: ztráta finanční soudnosti. Projevuje se nezřízeným nakupováním čehokoliv („teď si to přeci můžu dovolit“) a to především formou relativně vysokého úvěru. Často si totiž neuvědomují, že jejich mzda je výrazně nadstandardní a že nikde není psáno, že ji budou dostávat do konce života. Stačí jedna větší chyba a přicházejí o osobní ohodnocení, jejichž důsledkem je pak škemrání o prémie nebo další zvýšení platu s tím, že nemají jak platit hypotéku, nebo leasing auta.

Jak z toho ven? Držet nadoraz co nejnižší platy u všech zaměstnanců a přidávat jim pouze formou nefinančních výhod (stravenky, volné vstupy na kulturu a sport, slevové kupóny kamkoliv, atd.). A hlavně jim dokola opakovat, že už takhle jsou jejich mzdy královské. A ony takové opravdu jsou.

P.S.: Už víte, proč vám nechtějí v zaměstnání přidat?