Jak to bude dál

Opět (pokolikáté už to může být?) jsem se rozhodl rozhodl nechat si tento blog pouze pro to krásné a zajímavé, co potkalo Koubovi a vše ostatní přesunout jinam. A to jinam najdete na stránkách blogů Respektu. Papa. :-)

Právě teď

Mám sen. Životní sen. Mám ho už tak dlouho, že si ani nevybavuji, odkdy mě provází životem. Není to sen, na který byste v každý okamžik mysleli, ale je o to trvalejší, neměnný. Dlouho jsem neměl odvahu se zabývat jeho realizací, dlouho jsem si myslel, že si ho nikdy nesplním, že je pro mě prostě nedostižný. Třeba kvůli penězům. Nebo rodině. Třeba taky práci. Stále něco bránilo, abych si svůj životní sen splnil. Abych uskutečnil cestu. Ne cestu, ale Cestu. Cestu, po které půjdu jenom jednou a nikdy se nevrátím. Protože kdo se jednou vydá na Cestu, už nemá důvod se vracet.

Na Cestu nemůžete vyrazit sami. Musíte jít s někým. Ne s někým, ale s Někým. Protože ta Cesta je lehká a těžká zároveň. Protože je to cesta poznání. Poznání, které jste získali, a poznání, které získáte. Na Cestu nemůžete vyrazit jen tak. Žádná GPS navigace vám ji neulehčí, žádný sebedokonalejší plán nevyjde. Ale je důležité na ní vyrazit, hned jak nastane Správný čas. Protože Správný čas nastává jednou za život. Můj Správný čas právě nastal. Právě teď. Právě teď začala naše Cesta z města…