Šaty dělaj“ člověka, byla nejčastější hláška učitelů, když nás před 20-ti lety (bože, tolik let!) posílali domu převléknout z džín a trička s americkými nápisy (mimochodem, mě to potkalo jednou taky a to jsem měl na tričku jenom malý nápis „no more“, který jsme tam vypálili kysličníkem podle šablony s klukama ve sklepě u nás v paneláku). Dnes by se toto rčení mělo drobet upravit: podle kouře poznáš tchoře. A jak jsem k němu došel?

Víte, před asi čtyřmi měsíci jsem si splnil svůj největší sen (pominu-li mou báječnou rodinu) a to odstěhovat se na venkov do starého baráku se zahradou někam na konec světa. Tedy, on to není úplně konec světa a ta zahrada je spíš zahrádka, ale to nevadí. Podstatné je to, že se nedostavila žádná kocovina z vesnice, jak mi byla kamarády-pražáky vnucována. Rychle jsme si na život na vesnici zvykli a vlastně vše bylo a je jako z těch vyprávění našich kamarádů-vesničanů. Pouze jedno ale tam je a to nám zatajili. A co že to bylo?

Půjdete-li takhle po dobrém sobotním obědě po libovolné české vesnici, dříve nebo později vás do nosu trefí smrad, většinou spíš poryv smradu. Zvednete automaticky oči, z jakého že to komína ten puch vychází. A pak se opakují víceméně stejné hlášky: No jo, tmavě žlutej kouř, cítím hnědý uhlí a ještě nějaká umělotina. To bude vod Kadeřábků! Starej zase prochlastal vejplatu a teď pálej“ mrtvoly. Pak jdete dál a tu vás pohladí mírná vůně táboráku: To je vod Vopěnky, mají novej dřívíkotel, nebo jak tomu nadávaj“.

Další hlášky si můžete vymyslet sami, protože princip je jednoduchý a velmi funkční: smrdí-li někomu z komínu špatně spalované hnědé uhlí s čímsi, většinou má onen topící stejný smrad i v duši. Potkáte-li usměvavou postavu, buďte si jisti, že v nejhorší variantě topí dřevěnými briketami. Jistě, je to nadsázka a i u nás jsou třeba staří lidé, pro které jiná varianta než topit levným hnědým uhlím není. Ale výjimky přeci potvrzují všechna pravidla. A jak je to u vás? Taky smrdí?