Sedím opřený o knihovnu a oknem do čítárny dopadají poslední zbytky rudého úterního západu slunce. Desítky knih různě rozházených po zemi se pomalu začínají ztrácet v nastávajícím šeru. Přesto mi to není líto, protože je všechny důvěrně znám. Velkou část z nich poznám podle dotyku, vždyť s každou z nich jsem toho tolik zažil.

S láskou je zvedám oběma rukama, ještě naposledy se těším z jejich přítomnosti, a pak je opatrně vracím na jejich místo. Konečky prstů se dotýkám jejich hřbetů a snad nevědomky znova a znova otevírám vzpomínky na každou z nich. Na pocity, které mě při čtení provázely, na krásné letní večery, na vanu plnou chladnoucí vody, na studené ráno ve spacáku kdesi na Šumavě.

U některých se úplně zastavím, neschopen si uvědomit tíhu, která z nich na mě padá. Po chvíli se pak vynoří vzpomínka na mou nemocnou duši, na samotu, která mě přiváděla k šílenství. Teď už vědomě jednu z nich beru znova do rukou, listuji v ní a její vůně mě zcela zahlcuje. Bolest z ní v surové podobě doslova tryská a tak ji spěšně zavírám a umlčuji tak onu vzpomínku…

Stojím ve ztichlém domě a pokouším se zachytit jakýkoliv zvuk. Dlouhé minuty ubíhají a já se v tichu začínám pomalu topit. Pak mě znenadání zachrání banální zvuk Fidorky chroupající poslední zbylé granule. Naposledy se rozhlížím a už hodně unavený nechávám po svém těle ztékat chladnou vodu sprchy.

Ve stálém absolutním tichu pomalu usínám a ani na hranici slyšitelnosti odříkávaný Otčenáš nedokáže to ticho zahnat. Naštěstí stejně jako jiné večery se ozve zabroukání některý z mých holek, které si zdají své báječné sny. A já pak konečně usínám. Stejně jako každý večer s lehkým úsměvem na rtech…