Život na vesnici kromě nových starostí a povinností přináší pochopitelně řadu příjemných okamžiků. Tak třeba jsem přesvědčený, že všechny reklamy na Hornbach se musí točit s vesničany. Já například vyrostl o dobrých deset čísel, co jsem přestavěl dřevník v zahradní altán. No, trochu přeháním, ale na městského floutka, co se na vesnici teprve rozhlíží, je to podle mě úctyhodný výkon. Nejprve se podívejte na první obrázek, na kterém uvidíte dřevník, který nám na zahradě zůstal po původních majitelích:

Ještě než se podíváte na následující obrázek, který je výsledkem mého snažení, musím vám neprve popsat, jaké nástroje jsem měl k dispozici. Tak tedy pilu ocasku, kladivo a kleště. Hřebíky jsem nekupoval a šrouby taky ne, vše jsem recykloval z původní konstrukce, včetně prken na stůl a lavice. Tak, už můžete:

Když jsem to někdy v červenci dodělal, měl jsem pocit asi takový, jako když Tomas Alva Edison objevil žárovku. No, možná přeháním, ale výsledek pro mě znamenal více, než třeba jakýkoliv profesní úspěch, či libovolné povýšení. Měl jsem totálně ztrhaná záda, plné ruce mozolů a třísek, ale když jsme se celá naše rodina, širší rodina, sešli u jednoho, mnou udělaného, stolu (nacpe se nás tam třináct), měl jsem snad poprvé opravdový pocit, že má něco konečně smysl. Je to prostě pro mě jedna z dalších drobných čistých radostí života…