Jaké to je, když jde vše podle plánu? Jaké to je, když všechno funguje hladce? Když všechno dopadne tak, jak očekáváte? U mě to tak nikdy není. Ať dělám cokoliv, všechno se dříve nebo později zauzlí či zkomplikuje. Je fakt, že se vůbec nenudím a můj život je jedno velké vzrůšo. A tak, i když dosáhnu úspěchu, je tam vždy nějaké ale. Jako třeba na mém prvním FTF (First To Find – první nálezce keše). Tam těch ale bylo asi dvě stě šedesát čtyři.

To si takhle sedím v sobotu v podvečer u počítače a říkám si, že je venku pěkně hnusně a že jsem rád, že tam nemusím. Říkám si, že se uklidím do dílny a drobet si zakutím. Ale ještě než vstanu, mrknu do pošty a co nevidím, zase byla publikována nová keš, dnes už asi pátá. Automaticky zkontroluju, jestli není náhodou v dosahu a … a ona je vzdušnou čarou 3,8 km ode mě! Ihned mě přepadne vzrušení a je jasné, že mě čeká zajímavý večer. Vrhám se do okamžitých příprav na rychlou výpravu.

Tak především si musím rychle vytisknou listing. Bohužel to znamená první zádrhel: mám nový notebook a nemám na něm ještě nainstalované drivery. Krabici od notebooku se mi kvůli instalačnímu CD hledat nechce a tak se chystám stahovat z internetu. Náladu mi velmi rychle kazí velikost instalačního balíčku. Přeci jenom nějakých 60 MB není pro moje připojení otázka na minuty. Musím na promrzlou půdu hrabat v krabicích. Naštěstí aspoň to poslední CD je to pravé. Instalace proběhne bez potíží a tak brzy z tiskárny vyjíždí instrukce na můj lov.

No nazdar. Je to multikeš a tu jsem ještě nikdy nezdolal. No co, všechno je jednou poprvé. Rychle naplňuji svou kačerskou tašku nezbytným vybavením a napůl oblečený sedám do auta. Ještě že mám iPhone, který slouží i jako kačerská navigace, dostatečně nabitý. Jízdou do Líšné jsem dvakrát málem naboural do srnky a třikrát sjel do pangejtu, ale přes vytrvalé sněžení jsem nakonec úspěšně zaparkoval u kostelíka. Mohl jsem vyrazit.

Na vytištěné mapě jsem marně hledal nějakou rozumnou cestu k 1. stage, ale kde nic tu nic. Musel jsem tedy zvolit cestu za šipkou, což znamenalo brodit se sněhem do půlky lýtek skrz větrem a sněhem bičovaným polem. Ale touha být první mě hnala nekompromisně kupředu. Po chvíli jsem za sebou uslyšel skupinu lidí, které jsem logicky považoval taky za kačery. Pro jistotu jsem přidal na tempu. Ze zmrzlýma rukama, ve kterých jsem držel iPhone a baterku, jsem dorazil na 1. stage. Na ceduli jsem celkem bez potíží rozluštil potřebné číslo pro další souřadnice, když tu mě polil studený pot…

… protože moje kačerská aplikace na iPhone neumí ruční zadávání souřadnic. V hlavě jsem během chvilky vymyslel desítky nesmyslných variant, jak s tímto handycapem stejně keš najít, ale jak rychle jsem je vymyslel, tak rychle jsem je zase musel zavrhnout. Navíc se blížili hlasy a mě bylo jasné, že konkurence se nekompromisně blíží. Zoufale jsem v iPhone listoval v aplikacích, když tu mi oko padlo na jednu drobnou GPS utilitku. Spustil jsem jí a za chvilku mi spadl kámen ze srdce, aby pode mnou vytvořil slušný kráter. Ano, sice krkolomně, ale půjde to!

Vyrazil jsem na 2. stage. Šipka mě směřovala zpátky do vesnice. Čím více jsem se blížil k vesnici, tím více mi bylo jasné, že určitě moje auto stojí opodál. Ale mýlil jsem se. 2. stage byla přímo u mého auta… Odpověď na mě čekala na pomníčku: týkala se lidí vytesaných na kameni. Baterkou jsem si posvítil a získal potřebné informace. Nevšiml jsem si, že mě pozoruje místní opilec a tak jsem si málem krupl do textilu, když se za mnou ozvalo: Hele, voe, těm už nepomůžeš, voe, ty sou mrtví co si pamatuju…

Vydal jsem se na finálku. Pokud pominu, že jsem byl úplně promrzlý a pomalu mi docházela baterka, byl jsem v šestém nebi a k sedmému mi chyběl nějaký kilometr uprostřed sněhové bouře. Naštěstí k samotné keši vedla normální cesta. Na druhou stranu to moje promrzlé nohy už stejně neocenily. Řekl jsem si, že si dám cigárko, abych ze sebe vyhnal stres, ale pochopitelně jsem záhy zjistil, že tabák na mě čeká připravený pěkně doma.

Moje pomalu se rodící kačerské instinkty mě neochvějně dovedly na správné místo a tak jsem skrýš našel během několika málo okamžiků. Nervózně jsem se dobýval do krabičky, rychle ji otevřel a … a dočkal jsem se. Čekal tam na mě panenský a nepopsaný logbook! A hned vedle něj jeden z nejkrásnějších geocoinů: VIPERS Raith Gras Geocoin! Už v euforii jsem psal svůj první FTF log a s pocitem olympijského vítěze jsem se vrhnul do krabičky pro geocoin. Jenže… jenže on tam najednou nebyl. Znova jsem zašmátral a nic. Prostě tam nebyl.

Opět mě polil studený pot (i když teplota potu byla neměřitelná, protože jsem byl promrzlý a zároveň zpocený). Zoufale jsem se rozhlédl, ale geocoin nikde. Hlavně klid, říkal jsem si. Nejprve jsem se opatrně zvedl a baterkou postupně prohlížel okolí. Nic. Prostě nikde nebyl. Přendal jsem si baterku do druhé ruky. Blbě se mi držela, protože jsem v ní ještě držel… no jasně… geocoin… V nadšení z nálezu jsem vzal geocoin i logbook. Sedl jsem si na zadek a chvilku jsem se připitoměle smál. Totálně zmožený, zmrzlý, hladový a žíznivý. Ale šťastný. Vždy to bylo moje první FTF!

Doslov

Na závěr je vhodné doplnit ještě několik informací. Tak především ten večer se tuto keš vydal hledat jediný blázen a tím jsem byl já (druhý nálezce přišel až o den později), takže ona kačerská skupina se nakonec ukázala být skupinou plnou mudlů. Ale ten večer bych tomu rozhodně nevěřil.

Celý lov nebyl jenom mým prvním FTP, těch prvenství nebo milníků, chcete-li, bylo hned několik:

1. První FTP
2. První multicache
3. První nalezený geocoin, který jsem našel též jako první
4. První nalezený travelbug (toho jsem tam ale nechal pro ostatní)
5. Moje dvacátá keš

Možná těch prvenství bylo více, ale to není podstatné. FTF je jenom třešínka na dortu. Celý Geocaching je úžasná zábava a já jsem rád, že mu propadla celá moje rodina. Důkazem budiž i to, že hned druhý den jsme našli, tentokrát včetně holek, další multikeš a k tomu i tradicionálku a opět jsme po cestě zažili neuvěřitelné věci. Ale to je už jiný příběh…