Zmohla mě chřipka a tak je najednou čas na aktivity, které člověk kvůli malé důležitosti normálně odloží. Třeba napíše o něčem banálním, jako je cesta od soutoku jednoho potoka s druhým až k pramenu jednoho z nich. Podobných potoků jsou tisíce a stejně jako u kteréhokoliv z těchto tisíců potoků i v případě Pekelského potoka nalezneme řadu zajímavých míst, o které se nyní s vámi chystám podělit. Rovnou se ale omlouvám za kvalitu fotografií: fotil jsem pouze svojí starou Nokií a tomu odpovídá kvalita fotografií. Cestu jsem realizoval během dvou dnů, 23. a 24. října 2010.

Moje cesta začala, kde jinde, u soutoku Pekelského a Stroupinského potoka. Nic zajímavého na soutoku není, kromě jeho relativního mládí. Před ještě asi 150-ti lety se na tomto místě po staletí nacházel vodní příkop (přehrada ve tvaru podkovy) hradu Žebrák a tak se samotný soutok nacházel o desítky metrů výše po proudu. V okolí došlo před staletími k řadě zásadních zásahů do krajiny, takže původní stav místa není vůbec znám:

Hned po pár metrech a překročením silnice mezi Točníkem a Bzovou se nachází ničím zajímavá soustava tří rybníků, hojně využívaná místními rybáři. Ti se bohužel o nic jiného kromě ryb nezajímají a tak asi ani neví, že hned nad vrchním rybníkem nalezneme doslova vřed okolí Pekelského potoka v podobě hrubě invazivního a lidskému zdraví velmi nebezpečného rozsáhlého porostu Bolševníku velkolepého:

Hned vedle rozsáhlého porostu Bolševníku velkolepého se nachází 50 metrů velmi zachovalé původní hlavní cesty mezi Točníkem a Bzovou. Když na ni vstoupíte, třeba stejně jako já budete mít stejné pocity jako při návštěvě starých hradů. Ano, genius loci staré cesty je velmi intenzivní:

Když už jsme u starých cest, cca o 500 metrů blíže k Bzové je krásně vidět, jak lidská nevědomost může nadělat prakticky nenahraditelné škody. Vidět je to na staré cestě, která souběžně po stovky let spojovala Bzovou a Točník. Stačí jeden traktorista a padne stovky let stará cesta, zničí se unikátní mez a stovky kamenů a balvanů se zpátky dostane na pole:

I na druhé straně potoka se nachází stará vozová cesta, která byla dříve evidentně mnohem intenzivněji využívána. Dnes je využívána již pouze myslivci:

Mnohem zajímavější je však prastará cesta (jsou vidět velmi zásadní zásahy do terénu staré stovky let), která se táhne po celé spodní části Pekelského potoka (je to ta, která navazuje na výše zmi�?ovanou rozoranou cestu). Po cestě vás po celou dobu napadá, proč není využívána dodnes:

Protože byl podzim v plném proudu, houby se nacházely, jak je v Bzové zvykem, na každém kroku. Zde rašící Muchomůrka červená:

Hned vedle staré cesty se nachází zalesněný ostroh, na němž se nachází řada člověkem provedených změn a staveb, které nejsou nikde zdokumentované a tedy vzbuzují řadu romantických představ. Jednou z evidentních pozůstatků dávné lidské činnosti jsou zbytky přístupové cesty:

Ostroh je nádherné místo a podle mě nejkrásnější v okolí Bzové. Zde je pohled směrem k vrcholu, kde se nachází jeden z řady včelínů, produkující vyhlášený Bzovský med:

Jeden z pozůstatku jakéhosi valu. Co je na něm zajímavé, žádná mapa, ani ta z nejstarších, nezmi�?uje na tomto místě žádnou cestu ani lidskou stavbu:

Typické pro okolí Pekelského potoka je následující fotografie. Kvůli špatné dostupnosti těžké techniky zde naleznete až pralesní přírodu:

Pohled na lesní ostroh od Pekelského potoka je až brutálně romantický:

Na spodní části toku Pekelského potoka je nejzajímavější jeho přirozená niva. Díky nepřístupnosti si zachovává téměř původní charakter. Stopy po lidské činnosti zde prakticky nenaleznete:

Díky přirozené nivě se potok pravidelně dělí na nová a nová ramena. Často narazíme i na slepá ramena, takže při jarní výpravě očekávám velmi zajímavé nejen botanické nálezy:

Opravdu nejčastějším slovem, které mě při cestě spodním tokem Pekelského potoka napadalo, byla romantika:

Příjemným překvapením bylo stáří lesa v nivě. Dovoluji si odhadnout, že se zde nachází stromy starší 150-ti let:

Tento les již bohužel neexistuje. Nacházel se na konci středního toku potoka. Nyní je čerstvě vytěžen:

Další romantický pohled, tentokrát směrem k hradu Točník. Je to poslední fotografie, kde je od potoka vidět otevřená krajina. Dál již potok mizí trvale v lese:

Ne vše je v okolí potoka dokonalé, na jednom z nejhezčích míst je bohužel nachází divoká skládka včele s pneumatikou od traktoru:

Jeden ze stovek meandrů Pekelského potoka:

Zde končí viditelné údolí Pekelského potoka, dále se potok stává součástí lesa. Na tomto místě je velmi zajímavý tvar nivy, předpokládám velmi starý původ díky jakési prastaré lidské nedefinovatelné těžební činnosti:

Při výpravě jsem občas i leccos zajímavého našel:

Pohled na Točník z druhého břehu po zdolání prudkého svahu, těsně předtím, než potok zmizí v lese:

Svatý obrázek nacházející se na kraji lesa…

… patří asi k tomuto hrobečku, nebo náhrobku:

Zatím jsem zde ukazoval zaniklé cesty. Přesto aspo�? jedna cesta z Bzové do Točníka (mimo asfaltku) existuje, i když je třikrát delší:

Prochází úplným krajem Bzovského lesa, dál už to les Bzové bohužel není:

Teď už jsme na středním toku potoka a dostáváme se do hlubokého starého lesa, kvůli ostružiní a dalším rostlinám velmi špatně prostupnému:

Střední tok potoka nebyl nijak zajímavý, kromě velkého množství destrukčních stop po intenzivní těžbě. Na tomto místě bylo vše relativně v pořádku:

Koryto poškozené těžkou technikou bylo na několika místech opravováno:

Těžaři možná původně měli snahu potok neničit a dát mu šanci, aby mohl téct, ale často to dopadlo takto. Rozježděný potok a betonové koryta hozené stranou:

Možná jste měli pocit, že vše zajímavé jsme viděli a už nás nic moc nečeká, ale o pak je pravdou. Nacházíme se na hranici pravěké vesnice. Ano, je to odvážné tvrzení, ale stopy prastaré lidské činnosti jsou evidentní:

V místě pravděpodobného starého lidského osídlení se místy nacházela prakticky neprostupná buš:

Zde je již lidská činnost evidentní (fotografie není bohužel dostatečně kvalitní). Jediné, co lze ale říct, že se nejedná o novodobou činnost. A archivy mlčí:

To že není Pekelský potok ve svém přirozeném korytu naleznete hned o kousek výše. Dokonce je místy vidět zářez do skály:

Hned o pár desítek metrů výše vidíme další překvapení: starý rybník. Sice je na něm vidět několik novodobých stop, přesto jsou díla samotná stará rozhodně nejméně stovky let:

Na tomto místě jsem poprvé získal přesvědčení, že by právě tady mohla být ona legendární původní Bzová. Fotografie je opět nekvalitní. Ve skále zaříznutý potok nese evidentní prvky stavědel dnes neznámého typu:

Na tomto místě se potok dostává do nejtajemnější části lesa: v těchto místech kdysi začínala možná stará Bzová. Vpravo vede do skály vytesaný přívod do pozůstatků starého rybníka. Vlevo pak vede samotný potok, který má ale též uměle upravené koryto.

Koryto potoka přetíná řada stezek. Zajímavé jsou v tom, že mají konec i začátek v neprostupném houští:

V horní části potoka je těžké kvůli podmáčenému terénu potok sledovat:

Ne, to není cesta, to je zničené koryto potoka:

Pramen Pekelského potoka se blíží a já vstupuji do bažinatého lesa:

Ha, pramen nalezen! Ale co podivného je to napsáno na té cedulce? Velký Čerťák! Proč se ale potok pak oficiálně jmenuje Pekelský?

Zde moje putování skončilo. Otevřelo hned řadu otázek, na které budu hledat odpovědi. Našel jsem starou Bzovou? Co udělat s Bolševníkem? Nestálo by za to obnovit staré cesty? A co lesní ostroh se stopami civilizace? Bude se ničit minulost i nadále? Hned jak počasí dovolí, vrátím se k dalším toulkám a třeba aspo�? na jednu otázku naleznu odpověď. A když ne, nevadí. Vždycky jsem tvrdil, že důležitější než cíl je cesta samotná…