Ohlédnu-li se zpátky, musím chtě nechtě konstatovat, že jsem nad Českou hudební scénou dávno zlomil hůl. Ne že by se v naší kotlině neobjevil žádný zajímavý interpret, to zase ne, ale u žádného z těch nadějných jsem neviděl ani teoretickou šanci, že by se snad mohl prosadit jinde, než v naší zemi. Ne že by snad produkoval slabou hudbu nebo by byl nějak nezajímavý, ale veškerému snažení vždy chyběla profesionalita, tah na bránu a hlavně schopnost trvale zaujmout.

Třeba Aneta Langerová rozhodně nezklamala, na druhou stranu je téměř jisté, že se nikdy nějak zásadně neprosadí, protože její autorské skladby nejsou zase tak povedené, aby se stala světovou hvězdou. A naši hitmejkři si též nepomohou, protože jim to už evidentně nejde. Pak si ještě vybavuji Ondřeje Rumla, který též vypadal velmi nadějně, ale svoji šanci rozhodně neproměnil: vůbec nevím, jestli už vydal desku! Jestli vydal, nepovedlo se mi jí vůbec najít. A pokud jsem jí nenašel já, jak jí má najít někdo další?

Z podobné líhně, jako pochází Aneta Langerová a Ondřej Ruml, pochází též hvězda Martina Chodúra, který mě naprosto nadchnul v poslední novácké hudební soutěži Česko Slovensko hledá Superstar (jmenovala se tak?). Poprvé jsem ho slyšel někdy ke konci semifinále této soutěže a hned po prvních zazpívaných slovech mi spadla čelist: někoho s takto výrazným hlasem a extrémním nadáním jsem hodně dlouho neslyšel (jestli vůbec). S finále této soutěže, které odstartoval svojí dnes už proslulou pěvecko-taneční šou na motivy Elvise Presleyho, bylo jasné, že do české kotliny vstupuje velmi výrazná osobnost navíc obdařená ohromným talentem.

Nemělo smysl Martina Chodúra hodnotit na základě převzatých písniček, navíc když byl do některých nucen. Jeho kvality mohla potvrdit pouze jeho vlastní deska a tak jsem na ni velmi netrpělivě čekal. Ještě než vůbec vyšla, moje nedočkavost narostla až k neúnosnosti: autorem všech skladeb měl být Martin Chodúr sám a to nejen textu, ale i hudby! Desku jsem si koupil tedy hned při první příležitosti a dokonce jsem zkousl i to, že jinak než v podobě fyzického CD to nešlo (pochopí někdy čeští vydavatelé, že ty jejich plastické kotoučky už v dnešní době moc lidí nezajímá?).

První pocit z poslechu desky Let’s Celebrate lze popsat jedním slovem: úžas. Jak šly jedna píseň za druhou, nestačil jsem se divit. Martin Chodúr natočil naprosto skvělý debut: celá deska drží perfektně pohromadě, každá skladba má svoje místo a nádherně se poslouchá. Často mám u svých oblíbených desek problém s tím, že mi třeba vadí druhá a pátá píseň. V případě této desky ale nic takového nenastalo: je vyrovnaná, správně se střídá její rytmus a hlavně si ji nejlépe vychutnáte, když si ji pustíte celou, bez přeskakování. Přestože je deska vyzrálá a kompaktní, i na ní naleznete písně, které vybočují a které jsou předurčené k tomu, že budou pouštěny i za desítky let. Pokud bych měl vybrat tři z nich, určitě musím zmínit Forest, Meaning a nakonec závěrečnou Things that have happened. A nakonec musím vzít na milost i jedinou česky zpívanou píseň Vím, jak to je a cover verzi Parrapazzi.

Martin Chodúr hned první deskou jasně řekl, že Karel Gott nemusí mít obavy, že by naší zemi po jeho odchodu chyběla hvězda první velikosti. Martin Chodúr je vyzrálý nejen zpěvák, ale i skvělý autor a originální šoumen a musím říct, že už se těším na jeho další desku. Do té doby si budu stále dokola pouštět jeho debut, protože i to je skvělou devizou desky Let’ Celebrate: můžete si ji pouštět stále dokola a stejně vás neomrzí. Akorát by mě zajímalo, kdy Martina Chodúra objeví ve světě: že je to talent světové úrovně rozhodně není pochyb.

Martin Chodúr: Let’s Celebrate
2010, Sony Music Entertainment
Hodnocení: 85 %

Photo © Branislav Šimončík, Sony Music Entertainment Czech Republic s.r.o.

Považuji se za člověka se slušným hudebním přehledem, ale i tak mě občas překvapí, že existují i v dnešní době hudební virtuozové, nad jejichž umem stojí rozum stát a u kterých vás neustále napadá, že to musí být jeden velký podvod. Jedním z nich je ruský hráč na balalajku Алексей Архиповский (Alexej Archipovskij, Alex Arhipovsky), který je známý víceméně pouze v Rusku. A to je opravdu škoda…

Jeho virtuozita je opravdu neuvěřitelná a upřímně řečeno nechápu, proč ještě nehraje v nějakém slavném bandu a neobjíždí svět. Níže si moje tvrzení můžete ověřit a pokud jako já ovládáte ruštinu, můžete si užít i rozhovor, kterým je jeho exhibice prokládána. Přeji nádherný zážitek s ruským Paganinim!

Odkazy:

Oficiální stránka (pouze v ruštině)

Psát o kvalitě islandské nezávislé hudební scény je jako nosit dříví do lesa. Počínaje Björk, která se proslavila na konci osmdesátých let jako zpěvačka The Sugarcubes a především na začátku devadesátých let sólovou dráhou, chrlí Island úžasné muzikanty jako na běžícím pásu. Příkladem budiž slow-rocková skupina Sigur Rós, klasický a ambientní Ólafur Arnalds či folkově klasická Amiina. Nově si zapamatujte velký objev posledních měsíců, pětičlennou skupinu Rökkurró, protože o nich, kromě tohoto příspěvku, ještě rozhodně uslyšíte.

Rökkurró je relativně mladá skupina, založená na sklonku roku 2006. První deska, Það kólnar í kvöld…, spatřila světlo světa o rok později. V té době o ní nikdo mimo Ostrov neslyšel, avšak hned rok na to vyjeli s dnes už slavným a výše uvedeným Ólafurem Arnaldsem jako předskokani na evropské turné. Sice se nejednalo o nějaký super start, přesto to stačilo na to, aby si jich fanoušci Ólafura všimli a začali jejich hudbu šířit dále. Proto dnes není problém se s hudbou Rökkurró potkat především na internetu a všechny hudební komunitní servery o nich už velmi dobře ví.

Díky například mému oblíbenéhu t61 si můžete vychutnat nádherný hlas zpěvačky, plný emocí a klidu zároveň, který krásně dokumentuje skladba Í blíðu stríði:

Stejně jako jakoukoliv jinou Islandskou skupinu, i Rökkurró je velmi těžké hudebně zařadit. Na hudebních serverech je označována jako alternative, ale to opravdu nic neříká. Pokusím-li se je zařadit, budu muset mluvit o islandském folku podpořeným typickým ostrovním slow-rockem s nezbytným doplněním klasickou hudbou či ambientní hloubkou. Rökkurró mají ale hlavně vlastní nezaměnitelný zvuk, který se spolehlivě zažere do kůže a nepustí. V tom nejlepším slova smyslu…

Podívejte se na skladbu Ferðalangurinn, tak jak jí zaznamenala islandská televize (včetně půlminutového úvodu moderátora v islandštině):

Jestli vás Rökkurró zaujali jako mě, kupte si jejich album nebo další výrobky. Aktuálně jsou tři z nich nezaměstnaní a přežívají jak se dá. A že to nemají díky praktickému krachu islandské ekonomiky lehké, není ani třeba doplňovat.

Odkazy

• (Oficiální?) stránky skupiny na MySpace
• Fotky z turné po Německu
• Rökkurró twituje
• Rökkurró na Facebooku
• Skladby k poslechu na ReverbNation

Jsem totálně zavalený úžasnou hudbou. Jestliže jsem měl ještě před rokem pocit, že dobrá muzika už nevzniká a že vše dobré bylo již napsáno a zazpíváno, dnes musím zcela otočit. A stačilo tak málo: přestat věřit hudebním vydavatelstvím a najít si dobrou muziku sám. Stálo to trochu času a úsilí, ale výsledek stále překonává očekávání. Jako třeba The Autumn Film.

Dnes vám představím skupinu, která je typickým příkladem prolínání žánrů. Pohybuje se někde mezi indie popem a rockem, drobet řízlým elektronikou a ambientem. Výsledkem je naprosto pohodový zvuk, který nemůže urazit ani posluchače, který se při slově pop křižuje. Důvodem může být věrohodný pěvěcký projev zpěvačky a klávesistky Tifah Al-Attas nebo i ne úplně tradiční složení skupiny čítající dvě ženy a dva muže. Skupina nehraje žádný nářez, převažují klidné skladby, přesto u některých skladeb se dočkáte ostřejších závěrů a až si říkáte, že je velká škoda, že to těch bicích drobet více netřísknou…

Kapela byla založena teprve v srpnu 2006, přesto zní jejich aktuální deska Self & Sound naprosto vyzrále, jako by spolu hráli odjakživa. Přesvědčit se můžete u předchozího videa mé nejoblíbenější skladby Enough či studiové nahrávky This is love, která je nejoblíbenější na komunitním serveru t61:

Kdykoliv The Autumn Film poslouchám, říkám si, kde jsou všichni ti hudební skauti? A tak si na skauta holt musím zahrát sám a tuto skupinu vám vřele doporučit. Nakonec ještě přikládám několik odkazů:

• The Autumn Film na t61, Last FM
• Domovská stránka

Neuběhlo ani 14 dní od vydání nové desky The Cure: 4:13 Dream, přesto už teď mohu říct, že je to nejlepší deska The Cure od vydání pro mě dokonalého alba Disintegration v roce 1989. The Cure jsou opět přesně takoví, jací mají být. Slova jsou zbytečná, ochutnejte je v podobě klipu The Only One:

Björk on iLike – Get updates inside iTunes

Hudební server TheSixtyOne (můj profil) nejde cestou velkých změn, ale pomocí drobných krůčků své služby a možnosti neustále vylepšuje. Aktuálně spouští skupiny (Groups) a jak je na tomto serveru zvykem, dělá to přímo, bez zbytečných řečí a marketingu.

Groups dělají přesně to, co se od nich očekává, tedy umožňuje vytvářet skupiny uživatelů s podobnými zájmy, kde mohou diskutovat či sdílet si muziku. Groups jsou teprve v začátcích, ale načekali jsme se na ně dost dlouho na to, abychom drobné nedostatky nějakou dobu přežili. Já sám jsem založil skupinu Czech group, jejíž hlavním smyslem je diskuse o muzice v našem rodném jazyce. Připojte se!

Skoro se ani nechce věřit, že Ólafur Arnalds je pouhých 21 let stár. Tento Islanďan skládá natolik křehkou hudbu, že při poslechu jakékoliv skladby se bojíte jenom výrazněji nadechnout. Jeho neoklasická hudba je tolik věrohodná, navíc tak nenásilně doplněná ambientními zvuky a postupy, že si až říkáte, že něco takového snad ani někdo takhle mladý nemůže složit. Každá další skladba vás přesvědčuje znova a znova, že takový talent se rodí opravdu jenom čas od času.

Talentu Ólafura Arnaldse si logicky nemohli nevšimnout dnes už hvězdní Sigur Rós, kteří si ho vzali jako předskokana na svoje turné. Asi se nedozvíme, jestli tak udělali na základě jedinné LP desky Ólafura Arnaldse Eulogy for Evolution či EP Variations of Static, v každém případě udělali bezpochyby dobře, protože skladby Ólafura Arnaldse musí pohladit i sebedrsnější lidskou duši.

Ólafur Arnalds je přesně ten umělec, jehož muziku jsem si ochoten koupit. Protože je opravdová a věrohodná, protože každý tón má smysl, protože při poslechu se mi každá skladba dostává až do nejhlubšího nitra mé duše. Protože hudba Ólafura Arnaldse je prostě nádherná.

Mě to škatulkování prostě nejde. Ať přemýšlím nad šuplíkem pro kanadské duo Stories Of Oceans sebevíc, stejně se mi nedaří najít ten správný. Přesto, a možná právě o to víc, je vám chci za každou cenu představit. Jsou totiž takoví jiní: ne že by snad přinášeli něco objevného a geniálního – spíše naopak. Když je posloucháte, máte pocit, že už jste je slyšeli tisíckrát, ale pokaždé jinak.

Stories Of Oceans hrají asi pop. Alternativní pop. Alternativní pop s ambientními prvky. Pop, který se nevnucuje a nehraje si za každou cenu na nějaký superhit. Stories Of Oceans nikdy nebudou mainstreamovou kapelou a ani o to evidentně nestojí. A tak si hrají a své posluchače rozhodně nenudí. Navíc je z každého tónu jasné, že talentu mají přemíru a tak se máme na co těšit i do budoucna. Jako ochutnávku zkuste jejich první LP, které se jmenuje stejně jako oni: Stories Of Oceans. A jak je poslední dobou dobrým zvykem u zajímavých kapel, je jejich album k dispozici zdarma!

Oba členové dua jsou velmi aktivní i sólově. Matthew je znám též pod jménem Tomorrow’s Worst Enemy a především Jamison jako The Tremulance, ale to je už jiná kapitola (a především ne tolik zdařilá). Jako ukázku zvolím jejich společnou skladbu a to pravděpodobně tu, která má největší šanci se drobet více prosadit – Will You Come With Me Tonight? z již zmiňovaného debutu Stories Of Oceans:

Nakonec několik odkazů:

Oficiální stránky Stories Of Oceans (prakticky jenom odkazy)
Stories Of Oceans na MySpaces.com (povinnost pro američany)
Stories Of Oceans na Facebook.com (povinnost pro evropany)

Přiznám se, že jsem nečekal tak brzké pokračování mého miniseriálu, ale partička Quiet Company mě natolik překvapila, že se s vámi musím hned o jejich mistrovství podělit. A jak začne být asi brzy zvykem, ani o této skupině se v Čechách nic neví, takže si ji dovolím krátce představit.

Quiet Company pochází z Texasu (USA) ze města Austin a na nejen texaské klubové scéně se jedná o značně zavedenou značku. Pokud bych je chtěl za každou cenu zaškatulkovat, asi bych je hodil do krabice někde mezi popem a rockem, a to do odrůd Indie. Kdybyste snad měli chuť nad nimi kvůli mému zařazení mávnout rukou, nedělejte tak. Pop v jejich případě opravdu neznamená střevní proud, ale velmi příjemný melodický sound, který nikoho neurazí a přesto dokáže být originální. Pokud máte rádi srovnávání, zařadil bych je někam mezi kapely typu Blur, Sick Puppies či Travis. Pokud bych srovnával s českou scénou, tak nejblíže k nim mají Clou.

Ještě než si níže poslechnete skladbu Well Behaved Woman Rarely Make History (zvolil jednu z klidnějších a popovějších), doplním, že Quiet Company zatím vydali pouze jednu řadovou desku Shine Honesty, která se bohužel distribuuje pouze v severní Americe (USA a Kanada). Aktuálně chystají novou řadovou desku a já mám k dispozi ochutnávku (demo)! Pokud vás tedy tahle muzika nadchla jako mě, napište a já vám tu ochutnávku rád poskytnu. A teď hezký poslech…

Nakonec několik odkazů:

Quiet Company na Myspace.com (jediný zdroj novinek)
Oficiální stránka Quiet Company (bohužel aktuálně v přestavbě…)
Quiet Company ve Wikipedii (podstatné minimum informací)
Videoklipy (vše, co je na Youtube.com)