Když jsem zhruba před měsícem zaregistroval, že se CHKO pustilo do likvidace Bolševníku velkolepého mezi Bzovou a Točníkem, vypadal zásah jako úspěšný. Bolševník žloutl a vše nasvědčovalo jeho brzkému konci. Bohužel již během následujícího týdne bylo jasné, že nejméně na jednu lokalitu likvidátoři zapomněli. A jaký je stav nyní?

Vzhledem k brzkému jaru mi bylo jasné, že už nyní mohu očekávat Bolševník v květu a tento předpoklad se bohužel hned na první lokalitě potvrdil:

Nejzápadnější (a nejmenší) výskyt Bolševníku velkolepého: porost je netknutý a objevují se první květy.

Velké západní naleziště je na tom podstatně lépe. Celý výskyt bolševníku byl zasažen velmi účinně:

Původní plocha výskytu bolševníku byla chemicky vypálena až k Pekelskému potoku

Pokud jsem se však po okolí rozhlédl pečlivěji, i v této lokalitě jsem nalezl jedince, kteří se již dostali do květu:

Bolševníku se velmi dobře daří i v neprostupném houští

I v okolí spálené země se již opět začaly objevovat staronové rostliny, které herbicid evidentně příliš nepoškodil:

Bolševník potvrzuje, že má velmi tuhý kořínek

Místo jsem opouštěl s velmi rozpačitými dojmy a s nadějí, že největší naleziště, které se nachází u Pekelských rybníků, bylo vyčištěno důkladněji. Realita je bohužel naprosto opačná: západní část východního naleziště je sice podobně vyčištěná jako západní naleziště, avšak východní část východního naleziště, v bezprostředním kontaktu s Pekelskými rybníky, vypadá, jako by nebyla vůbec ošetřena:

U Pekelského rybníka není zásah proti Bolševníku prakticky vidět: do dály září desítky květů. A další přibývají...

Co k tomu říci na závěr? Mám obavy, že bez kompletní obnovy celého prostoru v okolí Pekelského potoka není úplná likvidace Bolševníku možná. Velké plochy jsou zarostlé naprosto neprostupnými křovinami, ve kterých můžeme pouze tušit řadu rostlin Bolševníku. Pole v okolí zarůstají kopřivami a svízelem, louky ustupují náletovým dřevinám a vůbec celá krajina velmi rychle zarůstá.

Některé louky budou ještě letos, nejpozději příští rok, zcela odříznuty od světa a celý prostor tak zcela ztratí průchodnost. Již nyní jsem měl velké potíže se k bolševníku nějak prodrat, příští roky to už nepůjde vůbec. Je čas hledat trvalé a systematické řešení. Třeba cestu či cyklostezku z Točníka do Bzové, která by mohla lokalitě velmi pomoci a mimo jiné ukázat návštěvníkům třeba krásný pramen či unikátní louky. Ale to už je jiná kapitola.

Mapa výskytu Bolševníku velkolepého

Aktualizováno: V sobotu 25. června došlo k druhému zásahu v porostech Bolševníku, včetně třetího západního nálezu. Aktuálně tedy nekvete v oblasti žádný Bolševník. Děkuji CHKO Křivoklátsko za likvidaci a doufám, že následující roky bude boj proti němu pokračovat.

Facit: Jak se nakonec ukázalo, má smysl upozorňovat na chyby a nedostatky, má smysl být aktivní. Bolševník byl radikálně omezen a naše krajina má konečně o trochu větší šanci dostat se do zdravějšího stavu. Máte další tip, co je třeba zlepšit v rámci naší vesnice či okolí? Mě napadá obnova prastaré cesty mezi Bzovou a Točníkem…

Prakticky každý používá rčení, že někdo vypadá, jakoby mu uletěly včely. Jenže, přiznejme si, kdo něco takového viděl na vlastní oči? Tedy nemyslím osobu, která vypadá, jako by jí uletěly včely (ty potkávám pravidelně), ale právě samotné ulítlé a rojící se včelstvo. Do minulého týdne to i pro mě bylo pouze rčení. Pak stačila jedna procházka: nebyl to lecjaký roj, ale pěkně pořádný:

Byl to naprosto fascinující pohled. Roj byl bohužel (nebo možná bohudík) ve výšce tří metrů, takže moje zvědavost byla udržena na uzdě a já se nedostal k roji příliš blízko. Ten den jsme potkali ještě další rojící včelstvo, ale to se nacházelo ve výšce asi deseti metrů a ztrácelo se v koruně stromu. Nakonec přikládám ještě větší detail:

Přes nespornou krásu okolí Pekelského potoka se bohužel ukazuje, že jméno potoka je více než odpovídající. Kromě nálezů svázané mrtvoly lišky obecné a bezhlavého dravce přináší chmury do tváře především rozsáhlé rozšíření Bolševníku velkolepého. Jaký se vlastně aktuální stav?

Před několika málo dny se mi bohužel podařilo objevit další naleziště, které je sice pouze několik metrů čtverečních veliké, avšak tím jednoznačně ukazuje, že jeho rozšíření sahá mnohem více na západ, než jsem původně odhadoval. Zásadní problém totiž spočívá v tom, že dále na západ se nachází další relativně rozsáhlé zamokřené louky a niva potoka vlévající se do Pekelského potoka.

Nejzápadnější nález Bolševníku velkolepého v okolí Pekelského potoka

Dalším nepříjemným  zjištěním je zásadní zarůstání bolševníku do neprůchodných houštin na neudržovaných loukách a tak to velmi komplikuje jeho potenciální likvidaci. Každá další návštěva obou hlavních lokalit mě nutí stále prostor zamoření rozšiřovat a tak je více než pravděpodobné, že mnou vyznačené zamoření bude pravděpodobně rozsáhlejší a že bude možná napadena celá niva Pekelského potoka včetně přítoků a přilehlých pramenů.

Zátiší bolševníku (vlevo nahoře), barelů od chemikálií a Pekelského potoka. Stav u západního výskytu Bolševníku velkolepého.

CHKO Křivoklátsko bude pravděpodobně problém bolševníku řešit chemickým postřikem, bohužel termín není zatím znám. Vhodný čas na likvidaci ale právě nastává a tak mám obavy, aby nedošlo k likvidaci pozdě. V okolí Pekelského potoka, i vzhledem k zanedbanému okolí, jsou totiž pro šíření bolševníku ty nejlepší podmínky…

Aktuální mapu výskytu udržuji online na Google Maps.

Velikonoce se prostě povedly. Vše proběhlo bez jediného zádrhele, dokonce i Bzovská velikonoční zábava měla něco do sebe. Přesto mě mnohem více dostalo bouřící jaro. Jakoby chtělo dohnat ty předchozí roky, při kterých za moc nestálo. A dnes, při pořádné průtrži mračen, kdy byste na mě těžko hledali suchého místa, jsem si opět uvědomil, co jsou ty čisté radosti života, o kterých tak krásně psal spisovatel Jan Šmíd… Dovolte mi v tomto příspěvku pomocí minipříběhů spojených vždy s jednou fotografií alespoň malinko přiblížit ty krásné velikonoce…

BOJ O PŘEŽITÍ --- V mém ztraceném světě není problém narazit na nádherné ještěrky obecné. Přesto se mi vždy rozbuší srdce, když je znova spatřím. Navíc, když narazíte na bojující mladé samečky, je o adrenalinový zážitek zaručeně postaráno. Nevím, kolik minut jsem souboj vydržel sledovat, přesto to nebylo dost na to, abych místo fotek zapnul nahrávání videa... I když, možná je dobré zůstat u fotografií... A jak souboj dopadl? Nevím, arénu jsem opustil uprostřed boje a nechal je svému osudu...

TAKOVÁ NORMÁLNÍ PANIKA --- Při jednom z výletů s částí naší širší rodiny se včele výpravy ozval křik vpravdě panický: Had, had, had, had, had!! Nakonec se ukázalo, že nešlo o žádného hada, ale nádherný exemplář Slepýše křehkého. Když děvčata přestala ječet (opravdu přijala můj argument, že je to milá ještěrka bez nožiček), nechala si vyprávět o tom, jak slepýš není slepý a jak ke svému jménu přišel. Nakonec se mě zeptaly, jestli si ho můžou vzít domu... :-)

KDO JSI? --- Jestli mám někde zásadní nedostatky znalostí, jsou to rozhodně ptáci. Kromě vrabce a kosa budu horko těžko z hlavy další ptáky poznávat. A tak musím vzít za vděk internetem, když se pokouším poznat, jaký ptáček nás provázel po značnou část jednoho našeho výletu. Prosím znalce ptáků: je to Zvonohlík zahradní? Není! Jak mě Eva M. správně opravila, jedná se o strnada obecného!

KRASAVICE --- Možná vás stejně jako mě překvapí, že máte tento krásný keř na zahradě a ani o tom nevíte. Meruzalka - mimochodem se jedná o americký keř k nám dovezený v 19. století - se používá pro roubování jako podnož pod angrešt nebo rybíz. V každém případě je to nádherný keř! Tuto konkrétní Meruzalku jsem vyfotil u jedné z cest blízko Bzové.

MOJE KVĚTINA --- Ptačinec velkokvětý je naprosto běžná květina, přesto je pro mě strašně důležitá: co si pamatuji, tuhle květinu jsem měl vždycky rád. A mám ji rád dodnes.

LÁSKA --- Mám-li o něčem v přírodě mluvit jako o životní lásce, jsou jimi bez pochyby mravenci. Přečetl jsem o nich snad všechno, co vyšlo, a přesto mě nepřestávají fascinovat. Tuto fotku jsem konkrétně pořídil uprostřed polí, což není úplně pro mravence lesního obvyklé...

JŮŮŮŮ Přál bych vám vidět oči Barunky, když uviděla poprvé trs čerstvě rostoucích kapradin. S radostí poskakovala kolem a volala nás, že našla kouzelnou kytičku. Hlavně jí strašně zajímalo, co nalezne uvnitř rozbalující se koule... :-)

KRASAVICE --- Není to krásně kvetoucí bylinka, přesto když se podíváte hodně z blízka, zjistíte, že je nádherná a navíc dokáže vytvářet neuvěřitelné změti a tvary. A kdopak to je? Terčovka bublinatá.

Mohl bych vkládat další a další obrázky, ale jako inspirace a vykreslení čistých radostí života by to mohlo stačit. Každý máme sice jinou představu o štěstí, ale přesto je jedno neoddiskutovatelné: pozorujme svět kolem sebe a hledejme to krásné kolem nás. Nenajdeme to totiž v čím dál exotičtějších zábavách, ani ve světových lahůdkách. Krásu a štěstí nalezneme jenom doma. Věřte mi.

Při našich procházkách po okolí mě už nejednou napadlo, že ačkoliv se neustále snažím doplňovat své omezené znalosti, stále narážím na květiny, které nejsem schopen zařadit. Často tomu tak bylo i kvůli prostředí, kde jsem žil. A tak mě nyní těší, jak ohromně rozmanitou přírodu pod Točníkem máme, protože o to více mohu poznávat nové a nové rostliny.

Třeba i pro vás budou některé nové a proto jsem se rozhodl s vámi podělit o dvě rostliny, které jsou u nás rozšířené, dokonce bych řekl hojně. První z nich naleznete všude na loukách a kvete po celé jaro. Více ale neprozradím:

Druhá květina je hodně zvláštní: nezná fotosyntézu a žije na úkor listnatých stromů, přesto je krásná!

Jak se květiny jmenují? Napište jejich správná jména do komentářů pod článkem!

Aktualizováno: Kvůli nejasnostem přikládám fotografii Pryšce chvojky pro srovnání s Pryšcem obecným:

Už od pěti hodin ráno, kdy jsem se překvapivě bez potíží vyhrabal z peřin, bylo jasné, že nás čeká nádherný den. Ačkoliv byla pěkná zima, slunce se dralo vzhůru a slibovalo, že to nebude s tou teplotou tak hrozné. Už hodinu na to byla celá zahrada vzhůru: vše kvetlo, ptáci řvali, včely sály, kočky vrněly o sto šest, taková normální sobota byla v plném proudu…

Meruňka je náš nejstarší strom a dělá nám největší radost. Každé jaro je obalená květy a navíc se nám daří sklízet velikou úrodu neuvěřitelně sladkých a chutných plodů.

Po dvou třešních, které se nám podařilo loni sklidit, to letos vypadá mnohem nadějněji. Stromek je celý obalen květy a má se čile k světu.

Kocour Bobeš, který nahradil naší předloni zesnulou depresivní Fidorku, mě po celou dobu prohlídky zahrady pečlivě kontroloval a pozorně sledoval, zda-li není v dosahu k ulovení nějaký vhodný pták. Ano, i Bobeš je fotogenický.

Při snídani proběhla tradiční divoká diskuse nad možným programem dne. Padaly návrhy počínaje návratem do postele, přes procházku až po několikadenní bojovou hru uvnitř Bzovských lesů. Posilněni chlebem s jihočeským máslem a Bzovským medem jsme se rozhodli pro variantu kompromisní: vyrazíme na výlet a po cestě se uvidí. Tedy jsme naplnili krosnu jídlem na čtyři dny (neumíte si představit, kolik toho sní tři ženský během jednoho výletu), několik litrů čaje, mléka a dalších nápojů a ještě před devátou hodinou jsme byli na cestě.

Hned několik málo stovek metrů za vesnicí jsme narazili na zemi na větvičku jmelí. S Jitkou jsme se s otazníkem v očích na sebe podívali, společně zvedli hlavu a radostí zavýskli: poprvé v životě jsme spatřili jmelí ve svém přirozeném stavu, tedy jako poloparazitický keř rostoucí v koruně stromu jedné z borovic.

Objevili jsme novou vyhlídku na Bzovou a především místo pro řadu skvělých her!

Po necelé hodině cesty nastal čas pro vydatnou svačinu. Protože nastalo výjimečné ticho, kdy ani jedna ženská nemlela pantem (ano, cpaly se tak, že ani dýchat skoro nemohly), nastala má chvíle a já se jal vyprávět staré příběhy a moudra. Po půlhodinovém monologu mi došlo, že mě nikdo neposlouchá. Zavelel jsem tedy k odchodu a už po hodině a půl jsme se vydali zdolat další kilometr.

Po cestě jsem pochopitelně koukal po kytičkách a tak mi nemohly uniknout krásné kvítky Šťavelu kyselého.

Nejen na květiny jsme naráželi, ale krásné exempláře lišejníků jsme po cestě potkávali.

Neuběhla další hodina a ženská část naší výpravy rázně rozhodla, že další přestávka a svačina je velmi důležitá a nezpochybnitelná. Marně jsem namítal, že jsme po cestě čtyřikrát zastavovali kvůli čůrání a pití, stejně jsem byl nemilosrdně přehlasován. Mohutnému útoku na krosnu s jídlem jsem už vůbec nedokázal zabránit. Po další hodině, co děvčata zahnala nejhorší hlad, došlo na focení.

Nejprve fotila naše nejmladší, Barunka, a hned nasadila vysoký standard. Na stále čtyřleté dítě dobrý výsledek, ne?

Ani prostřední ženská nezklamala a i ta vytvořila povedené foto.

Nakonec jsem nás cvaknul všechny najednou z levačky a věřte mi, byl to vrcholný sportovní výkon! Kilový foťák s pořádným objektivem a v třesoucí ruce... nakonec docela zdařilá fotka!

Najedeno, vyfoceno a jde se dál. Tu narážíme na krásnou louku, která si říká o siestu. Marně jsem se snažil namítat, že jdeme sotva pět minut a už holky ležely a zavíraly oči…

Siesta je v plném proudu - Barunka, řečená Babazin, spokojeně chrupká...

Jen co děvčatům slehla bříška, začala vymýšlet bejkárny...

Jako první se vrhla ze svahu dolů Anička, řečená Anazin, a ačkoliv to ze začátku vypadalo pouze na decentní koulení sudů, nakonec nabrala slušnou rychlost.

Když Babazin uviděla rotující sestru, vrhla se s ještě větší intenzitou z kopce, že starší dole dožene.

Zatímco děvčata řádila, já si spokojeně fotil kytičky a broučky. Nakonec mi pohled do prázdné krosny naznačil, že je nejvhodnější čas vyrazit k domovu. Děvčata překvapivě protestovala, ale hned jak jsem jim řekl, že už máme jenom půl kuřete a půl bochníku chleba, okamžitě s návratem domů souhlasila.

Nerad chodím stále po stejných cestách a rád hledám nová zákoutí a tak se nám podařila najít nová cesta domů, z které jsme mohli vyfotit jak hrad Žebrák...

... tak i hrad Točník.

Krásnou tečkou za naším výletem pak byla veverka na střeše domu jednoho z našich sousedů.

Po vydatné svačině jsme všichni museli zkonstatovat, že jsme si sobotu pěkně užili a že příště musíme vyrazit na delší výlet. Moc mě to potěšilo, akorát mám teď v hlavě brouka, jak to udělám s jídlem, když svačinu na tento výlet jsem skoro neunesl…

Čím déle nad tím přemýšlím, tím pravděpodobnější se mi jeví myšlenka, že jsem našel legendární Ztracený svět! :-) Je to místo, kde pokaždé najdu něco pozoruhodného, kde je vždy krásně a kam by normálního člověka nenapadlo jít. Stačí si tam sednout do trávy a užívat si to. Pokaždé se vracím jako znovuzrozený, navíc dnes s extra úlovkem:

No není nádherná? Samička Ještěrky obecné kolem mě prosvištěla, počkala, až si ji vyfotím a zmizela kdesi v trávě.

Denně si uvědomuji, jak povznášející může být život bez každodenního dojíždění do práce, tlačení se v metru nebo tramvaji… každá ztráta pohodlí je pak jenom dalším umocněním pocitu, že tudy vede ta cesta, kterou jsem vždy podvědomě hledal. Lidi, já jsem konečně doma…

Dnešní odpolední výlet nevěstil nic zvláštního. Krásné počasí pouze slibovalo krásný voňavý den, provoněné louky a zurčící potůčky. To vše se nakonec vyplnilo, přesto jsem během výletu zaznamenal podivné nálezy, se kterými se musím s vámi podělit. Pro jistotu předesílám, že součástí příspěvku budou fotografie mršin – na druhou stranu nejsou nijak strašlivé. Co jsem to tedy objevil?

Pokračoval jsem v průzkumu luk u Pekelského potoka a fotil si místní květenu, abych mohl doplnit své znalosti místní flóry. Narazil jsem tak na různé druhy violek, sasanky a konečně na větší množství podléšky. Ale co mě překvapilo, nebyly květiny, ale nález zdechliny na okraji louky, pár metrů od Pekelského potoka. Nebyla to ledajaká zdechlina, dříve to byl bezpochyby majestátní dravec. Co mě ale udivilo nejvíce, byla chybějící hlava.

Podivná mršina dravce bez hlavy. Kam zmizela hlava? Nenapadá mě žádné rozumné vysvětlení.

Mršina ležela na místě jistě už řadu dní a proto najít příčinu chybějící hlavy nebude vůbec jednoduché. Budu rád, když mí ctění čtenáři přijdou s nějakou teorií, co se mohlo stát. Do té doby se podívejme na detail zdechliny, kde naleznete nádherné exempláře brouků Mrchožrouta znamenaného (Oeceoptoma thoracica):

Milostný tanec Mrchožroutů znamenaných na mršině dravce. Překvapivě jsem na mršině našel hned tři páry, ačkoliv normálně samečky vytlačí ostatní samečky a totéž platí u samiček.

Možná bych nález bezhlavého dravce dál neřešil, ale neuběhla ani půlhodina a byl tu nález mnohem podivnější a řekl bych i závažnější. Mezi polem a Pekelským potokem jsem nalezl další mršinu, tentokrát lišky obecné. Ta mi nepřipadala tak stará jako mršina dravce:

Nález mršiny Lišky obecné

Ani na tomto nálezu vlastně není nic podivné, tedy do té doby, dokud se nepodíváte na její zadní nohy:

Svázané zadní nohy Lišky obecné. Proč?

Ano, nezdá se vám to. Liška má svázané zadní nohy. Upřímně: vůbec mě nenapadá jakýkoliv důvod, proč by měla mít liška svázané zadní nohy. Jaký je toho smysl? A proč je pohozená v křoví, kde široko daleko není vůbec žádná cesta? Mám z toho velmi špatný pocit a prosím všechny čtenáře o jakýkoliv názor na tento nález. Třeba nějakého myslivce, který by snad mohl mít pro nás odpověď. Do té doby budu nosit v hlavě pořádného brouka…

Vždy, když vyrážím do přírody v okolí naší vesnice, žasnu nad tím, jak skvělé je vesničanem být. Stále mě samotného překvapuje, jak ohromný rozdíl mezi vesnicí a městem je a jak jsem mohl tak dlouho žít ve městě. Jistě si snad můžete myslet, podle mých předchozích příspěvků, že vidím jenom zánik okolí vesnice, ale opak je pravdou. Jsem pouze nespokojený s tím, že by mohlo být vše lepší a že příliš hazardujeme s odkazem předchozích generací (to není klišé!). Ale jinak to tu prostě miluji. Důkazem budiž několik mých jarních fotografií, které jsem v posledních několika málo dnech nafotil. A varuji, budou to hlavně kytičky! :-)

Orsej jarní je spolu s Křivatcem žlutým, první kvetoucí rostlinou, na kterou u nás na jaře narazíte. Její lokalitou je především okolí Bzovského potoka (hlavní rozšíření je cca 100-200 m nad Hlinovkou).

Několik málo metrů nad Orsejem jarním můžete narazit na velmi zajímavý Mokrýš střídavolistý, na který jsem na jiné lokalitě nenarazil. Avšak na místě nálezu tvoří celé koberce.

Mokrýš opustíme a po louce (ano, i ta bohužel postupně zarůstá), se posuneme o několik málo stovek metrů dále a tam narazíme na ukázkově vedený včelín pana Damka. I upravené okolí včelína říká, že med musí pan Damek produkovat excelentní a není tedy náhoda, že místní med má velmi dobrý zvuk. Vlastně chuť... :-)

Hluchavka nachová je pravidelným průvodcem v okolí našich cest - na jaře kvete mezi prvními.

Velkým překvapením je pro mě minimální zastoupení Jaterníku podléšky v okolí. Našel jsem jenom jedno místo, kde roste a to se mu tam navíc moc nedaří. I proto přikládám fotografii z naší zahrady. :-)

Nález Slepýše křehkého, navíc prakticky uprostřed polí, byl pro mě velmi příjemným překvapením. Bohužel, než jsem stačil připravit fotoaparát, mizel v trávě... Mimochodem, vidíte jeho hlavičku? :-)

Na kraji jednoho remízku jsem narazil na Violku chlumní (tedy nejsem si jistý, podle květů mi to nepřipadá jistí, ale Violce chlumní je nejpodobnější)

A na závěr fotografie paroží, které jsem nalezl u jednoho z přítoků Pekelského potoka. Pravděpodobně se na místo dostalo s velkou vodou při velkém jarním tání.

Čím více se toulám po okolí Bzové, čím více si všímám detailů v krajině a čím více po večerech prohlížím archivy a staré mapy, tím více mi dochází, k jak dalekosáhlým ztrátám v krajině okolo Bzové dochází. Přesto tento článek nemá být žalobou či obviněním kohokoliv konkrétního. Má být pouze smutným povzdechem nad ztrátou, která se navíc každým dalším dnem prohlubuje. Není pláčem pouze nad stavem krajiny, ale obecně nad našimi hodnotami a naprostým nezájmem o cokoliv kolem nás. Je to pláč nad něčím, co předchozí generace stovky let budovaly a my svým nezájmem během desetiletí zcela a nenávratně zlikvidujeme.

Každá moje cesta mimo samotné hranice naší obce začíná smutným pohledem na úplnou devastaci polních cest. I včera byl pohled tristní. Navíc, kromě samotné likvidace cest a rozorávání mezí, které snad ani v době komunismu nebylo takhle důsledné, se objevují na polích nové nesmyslné cesty:

Kde jsi, stoletá cesto? Kudy mám jít?

Dnes už se nikdo ani nesnaží předstírat, že je dobrý hospodář. Absolutní ignorování základních pravidel, jak spravovat zemědělskou půdu, se nyní dostává do fáze, když už se ani neřeší, jestli je někde nějaká cesta: jezdí se po poli, kudy se komu zachce. Následuje jeden typický příklad:

Tahle "cesta" vznikla během pár dní: řidičům fekálvozů s močůvkou se nechtělo jezdit po o cca sto metrů delší přirozené cestě a tak to vrzli přes pole. Dříve by řidiče za něco podobného hospodář seřezal násadou od lopaty. Dnes? Každému je to jedno. Hlavně že majitel bude mít kvůli úspoře času větší zisk.

Ani další kroky mi nemohli přinést více radosti, protože jsem směřoval na místa s nálezem invazivního Bolševníku velkolepého, který se úspěšně množí v zanedbaných vlhkých loukách a mokřinách okolí Bzové. Jenže než jsem se k nálezům mohl dostat, musel jsem projít skrze pole a louky nad nivou Pekelského potoka. Měla by to být snadná cesta, protože co je příjemnějšího než jarní louka? Bohužel, ani zde na mě nečeká nic příjemného. Na neudržovaných polích a loukách se začínají objevovat první náletové dřeviny:

Na zanedbané louce se zarostlými krtinami a nesečenou trávou se objevují náletové dřeviny.

Aspoň je ještě možné mluvit o louce, bohužel o pár metrů níže začíná být louka již prakticky neprostupná a postupně se mění v neproniknutelnou buš.

V tomto případě už bohužel není možné o louce ani mluvit. Za rok, za dva zde bude neproniknutelné houští.

Marnost nad marnost. A přitom by stačilo louky pouze dvakrát za rok posekat. Jenže kde dříve byl o trávu z luk velký zájem kvůli krmení pro dobytek, tam je dneska nezájem. Proč něco takového řešit, když stačí sednout do auta, dojet do hypermaketu a koupit si vakuově balené maso, které vyrostlo někde na konci světa. A co, že je to nesmyslné chování, hlavně že je to levné, že?

Úpadek této části krajiny vám ještě více dojde srovnáním leteckých snímků. Připravil jsem vám sadu tří leteckých fotografií, na kterých je krásně vidět zánik zemědělské krajiny, kterou nahrazuje neprostupná buš, která během pár let zničí práci generací lidí, kteří zdejší půdu obdělávali:

Jihovýchod Bzové v roce 1952. Pořídil VGHMÚř Dobruška, (c) MO ČR 2009

Jihovýchod Bzové v roce 2002. (c) GEODIS, (c) Seznam.cz

Jihovýchod Bzové v roce 2009. (c) GEODIS, (c) Seznam.cz

Možná podobný vývoj nadchne někoho, kdo miluje novodobé „pralesy“, ale vyděsí každého, kdo si uvědomí, jak náročné je získat úrodná pole a kolik generací trvá, než začne pole rodit. A je jedno, jestli se jedná o pole, nebo „pouze“ o louku. Vše navíc podtrhují odhady některých ekonomů, kteří mluví o globální potravinové krizi (aktuální úroda v Číně nepokryje třeba ani polovinu spotřeby Číňanů), která bude znamenat pro národní státy více se spoléhat na potraviny vypěstované doma. Logicky se pak nabízí otázka: kde tedy v budoucnu budeme pěstovat svoje jídlo? Ve křoví?

Na konci cesty mě čekala obhlídka rozsahu zamoření Bolševníkem velkolepým. Ten již ukončil vegetační klid a má se čile k světu. Podle růžic jeho listů, které se derou za sluncem, musím bohužel změnit odhad rozsahu plochy zamoření. Aktuálně je jedná minimálně o 2 000 m2 plochy (a ne 1 000 m2, jak jsem původně odhadoval) s tím, že nejméně další 2 000 m2 mohou být zasažené náletem jeho semen. To nemluvím o tom, že na několika místech roste přímo u Pekelského potoka a že se tedy šíří minimálně až do Pekelských rybníků.

Komplikace s Bolševníkem spočívá též v tom, že částečně zarůstá do porostu keřů a tedy není úplně přístupný. Při plánované likvidaci tak bude nezbytně nutné počítat i s likvidací keřů v zamořené části nivy Pekelského potoka a odvodnění některých nejvíce zamořených mokřin. A abych nekončil samými depresivními informacemi a obrázky, připojím na konec příspěvku alespoň jednu pozitivní fotografii:

Křivatec žlutý se prodírá skrz nesekanou vrstvu tlející trávy a dává tak aspoň vzpomenout na to, jak mohou být louky nádherné...