Ohlédnu-li se zpátky, musím chtě nechtě konstatovat, že jsem nad Českou hudební scénou dávno zlomil hůl. Ne že by se v naší kotlině neobjevil žádný zajímavý interpret, to zase ne, ale u žádného z těch nadějných jsem neviděl ani teoretickou šanci, že by se snad mohl prosadit jinde, než v naší zemi. Ne že by snad produkoval slabou hudbu nebo by byl nějak nezajímavý, ale veškerému snažení vždy chyběla profesionalita, tah na bránu a hlavně schopnost trvale zaujmout.

Třeba Aneta Langerová rozhodně nezklamala, na druhou stranu je téměř jisté, že se nikdy nějak zásadně neprosadí, protože její autorské skladby nejsou zase tak povedené, aby se stala světovou hvězdou. A naši hitmejkři si též nepomohou, protože jim to už evidentně nejde. Pak si ještě vybavuji Ondřeje Rumla, který též vypadal velmi nadějně, ale svoji šanci rozhodně neproměnil: vůbec nevím, jestli už vydal desku! Jestli vydal, nepovedlo se mi jí vůbec najít. A pokud jsem jí nenašel já, jak jí má najít někdo další?

Z podobné líhně, jako pochází Aneta Langerová a Ondřej Ruml, pochází též hvězda Martina Chodúra, který mě naprosto nadchnul v poslední novácké hudební soutěži Česko Slovensko hledá Superstar (jmenovala se tak?). Poprvé jsem ho slyšel někdy ke konci semifinále této soutěže a hned po prvních zazpívaných slovech mi spadla čelist: někoho s takto výrazným hlasem a extrémním nadáním jsem hodně dlouho neslyšel (jestli vůbec). S finále této soutěže, které odstartoval svojí dnes už proslulou pěvecko-taneční šou na motivy Elvise Presleyho, bylo jasné, že do české kotliny vstupuje velmi výrazná osobnost navíc obdařená ohromným talentem.

Nemělo smysl Martina Chodúra hodnotit na základě převzatých písniček, navíc když byl do některých nucen. Jeho kvality mohla potvrdit pouze jeho vlastní deska a tak jsem na ni velmi netrpělivě čekal. Ještě než vůbec vyšla, moje nedočkavost narostla až k neúnosnosti: autorem všech skladeb měl být Martin Chodúr sám a to nejen textu, ale i hudby! Desku jsem si koupil tedy hned při první příležitosti a dokonce jsem zkousl i to, že jinak než v podobě fyzického CD to nešlo (pochopí někdy čeští vydavatelé, že ty jejich plastické kotoučky už v dnešní době moc lidí nezajímá?).

První pocit z poslechu desky Let’s Celebrate lze popsat jedním slovem: úžas. Jak šly jedna píseň za druhou, nestačil jsem se divit. Martin Chodúr natočil naprosto skvělý debut: celá deska drží perfektně pohromadě, každá skladba má svoje místo a nádherně se poslouchá. Často mám u svých oblíbených desek problém s tím, že mi třeba vadí druhá a pátá píseň. V případě této desky ale nic takového nenastalo: je vyrovnaná, správně se střídá její rytmus a hlavně si ji nejlépe vychutnáte, když si ji pustíte celou, bez přeskakování. Přestože je deska vyzrálá a kompaktní, i na ní naleznete písně, které vybočují a které jsou předurčené k tomu, že budou pouštěny i za desítky let. Pokud bych měl vybrat tři z nich, určitě musím zmínit Forest, Meaning a nakonec závěrečnou Things that have happened. A nakonec musím vzít na milost i jedinou česky zpívanou píseň Vím, jak to je a cover verzi Parrapazzi.

Martin Chodúr hned první deskou jasně řekl, že Karel Gott nemusí mít obavy, že by naší zemi po jeho odchodu chyběla hvězda první velikosti. Martin Chodúr je vyzrálý nejen zpěvák, ale i skvělý autor a originální šoumen a musím říct, že už se těším na jeho další desku. Do té doby si budu stále dokola pouštět jeho debut, protože i to je skvělou devizou desky Let’ Celebrate: můžete si ji pouštět stále dokola a stejně vás neomrzí. Akorát by mě zajímalo, kdy Martina Chodúra objeví ve světě: že je to talent světové úrovně rozhodně není pochyb.

Martin Chodúr: Let’s Celebrate
2010, Sony Music Entertainment
Hodnocení: 85 %

Photo © Branislav Šimončík, Sony Music Entertainment Czech Republic s.r.o.

Dlouhodobě se sice politika přesouvá od faktických diskusí nad idejemi k slovním soubojům chronicky známých populisticko-bolševických proklamací předsedy ČSSD Jiřího Paroubka a buranské rétoriky zatím-stále-předsedy ODS Mirka Topolánka, přesto se začíná čím dál více projevovat nechuť voličů k podobné praxi a tedy snad se konečně přiblížila doba, kdy kabaretní vystupování našich politiků bude alespoň čas od času nahrazeno faktickou diskusí nad problémy naší země a aktuálně nad volebními programy jednotlivých stran.

Tento trend nepřímo potvrdila postupná náhrada Mirka Topolánka mnohem přemýšlivějším Petrem Nečasem, který kromě pracovitosti a schopnosti systematické práce vládne schopností mít vizi a trpělivě na ní pracovat. I proto v ODS roste snaha o definitivní odstranění Mirka Topolánka z vedení ODS, aby tak Petr Nečas dostal volnější ruce a silnější mandát. Ten se okamžitě pustil do volební kampaně vervou jemu vlastní a konečně se tak začalo mluvit o programu ODS a o jeho prioritách.

Při těch několika výrocích, které Nečas pronesl, jsem nevědomky znejistěl a přemýšlel, co mi na nich vlastně vadí. Až po poznámce Miloslava Kalouska z TOP 09 o sociálně-demokratickém Petru Nečasovi mi došlo, že se nejedná o pouhý bonmot, ale o velký kus faktu. Projdete-li si totiž jejich program (nemyslím volební), zcela jistě vás napadne totéž: ano, program ODS je velmi silně sociálně-demokratický. Navíc ODS toto sama nepřímo tvrdí, protože místo o úsporných opatřeních, rovných příležitostech a nižší úloze státu najednou mluví především o podpoře zaměstnanosti! Kde je utahování opasků, kde je boj proti byrokracii? Tato rétorika je pochopitelná směrem k ČSSD, která se sama pasovala jako jediná záchrana pro „obyčejné“ lidi. Ale už méně ji budou chápat konzervativní voliči.

ODS tak pozvolna opouští pozici pravicové strany, která se svým volebním programem jako jediná může oslovit konzervativního (v politickém slova smyslu) voliče. Že tomu tak je, potvrdila hysterická reakce ODS (i ČSSD) na právě zveřejněný volební program TOP 09, kterému vyčetli asociálnost. Samotné čtení programu mojí konzervativní duši doslova hřeje na duši. Třeba i to, že se TOP 09 přihrásila k zelené politice, která je logickou a přirozenou součástí konzervativní politiky (dodnes tomu tak v našich zemích nebylo). TOP 09 je tak první politickou stranou, která konečně poprvé od sametové revoluce přináší opravdový konzervativní program a tak se stává první reálnou pravicovou stranou.

Pokud je tedy TOP 09 pravicová a ODS jako správná sociálně-demokratická strana levicová, kam umístíme ČSSD? Tam, kam podle rétoriky, slibů a jejich programu patří: mezi extrémní levici, po bok KSČM. Upřímně stále nechápu, proč se nespojili, protože pokud porovnáte jejich programy, těžko najdete zásadních rozdílů. A ostatní strany? Pokud vyřadíme populistické strany typu Věci Veřejné (slyšeli jste nějaký proslov Radka Johna na mítinku?) či Zemanovce, zbývají čitelní (a mě stále sympatičtí) Zelení, kteří nikdy nepůjdou zařadit do politického spektra a KDU-ČSL, kterým jsem bohužel nikdy nerozuměl.

Zkuste si přečíst volební program aspoň strany, kterou se chystáte volit. Věřte mi, že můžete zažít nejedno překvapení. Třeba vás též překvapí, že KSČM má rozhodně smysluplnější a propracovanější program než ČSSD (pochopitelně přesto neakceptovatelný). A to je dobré vědět.

Foto: Povilas

Přesto se ze mě nestal katolík. Masáž komunistického režimu zanechala v mé hlavě spoušť v podobě odporu ke katolíkům, který stál na emocích postrádajících jakýkoliv rozumový základ. Moje kroky tak vedly do Církve Bratrské v Karlových Varech, kde jsem strávil necelé dva roky a kde jsem se nechal pokřtít. V té době jsem aktivně používal český ekumenický překlad Bible, s kterým jsem měl ale vždy problém. Částečně za to mohl farář Mixa, který mi na jedné straně tento překlad doporučil, na straně druhé sám používal starý Kralický překlad (a o kterém sám říkával, že nutně potřebuje revizi), protože onen ekumenický počin považoval za příliš velký kompromis proti originálním textům.

Celé roky jsem četl Bibli v ekumenické překladu, bohužel s neustálým pocitem, že ten překlad není to pravé pro mě. Naštěstí v novém tisíciletí se objevily podrobnější informace o nových chystaných překladech. Především se mluvilo o Nové Bibli Kralické, který měl zachovat poetičnost Bible Kralické a zároveň použít při překladu současnou češtinu. V čele tohoto úsilí stál (a stojí) kontroverzní postava Alexandra Fleka, který málokoho s křesťanských kruhů nechává klidného. Těsně před vydáním tohoto nového překladu na podzim loňského roku se autoři rozhodli přejmenovat Novou bibli Kralickou na Bible, překlad 21. století.

Dlouhé roky jsem překlad Bible, 21. století finančně podporoval, ačkoliv během překladatelských prací mi čím dál více docházelo, že rozhodně nevzniká nový geniální překlad. Výsledná Bible, 21. století je totiž jeden velký kompromis: za cenu co největší srozumitelnosti tak vznikl sice víceméně čtivý překlad, bohužel ony kompromisy jsou pro mě natolik zásadní, že použitelnost tohoto překladu odsouvá toto dílo do mé knihovny: občas po ní sáhnu, ale pro pravidelné používání není.

Přesto je Bible, překlad 21. století velmi důležitá pro tuto zemi: velmi kvalitním marketingem a podporou ze strany význačných osobností se konečně zase začalo o knize knih mluvit. A pravdou je, že pro první kontakt s křesťanstvím je tento překlad určitě vhodný a jako evangelizační nástroj určitě bude plnit svůj cíl. Ale co překlad pro mě?

Naštěstí i já (a nejen já) jsem se dočkal. Po více jak sto letech fungování jeruzalémské biblické školy a díky několika desítkám let usilovné práce manželů Halasových na českém překladu se těsně před Vánoci objevila na trhu Jeruzalémská bible. Hned jak jsem ji poprvé dostal do roky, bylo mi jasné, že je to ono. Jestliže Bible, překlad 21. století bylo vytýkáno, že její součástí jsou pouze samotné texty Bible navíc bez deuterokanonických knih, Jeruzalémská Bible obsahuje nejenom překlad všech knih, ale navíc je opatřena naprosto neuvěřitelným poznámkovým aparátem: každý sporný překlad má k dispozici alternativu, každý neznámý termín je podrobně vysvětlen. Navíc každá kniha, respektive soubor knih je opatřena rozsáhlým úvodem počínaje vysvětlením historických reálií pro lepší chápání textu až po možná teologická východiska.

Velmi jsem se obával, že snaha o co nejpřesnější překlad Jeruzalémské Bible do češtiny skončí špatnou čitelností textů a tedy špatnou použitelností. Opak je však pravdou: Jeruzálemská Bible je napsána nádhernou, plnou češtinou, lahodící oku a uchu. Číst Žalmy je ještě nádhernější zážitek než kdykoliv předtím! Pro zajímavost nakonec přikládám příklad v překladech jednotlivých Biblí a to verš ze sbírky Žalmů, Žalm 28,1:

Bible Kralická (1613)

K toběť, Hospodine, volám,
skálo má, neodmlčujž mi se,
abych, neozval-li bys mi se, nebyl podobný učiněn těm,
kteříž sstupují do hrobu.

Bible, český ekumenický překlad (revize 2001)

K tobě, Hospodine, volám,
nebuď ke mně hluchý, skálo moje.
Neozveš-li se mi, budu podoben těm,
kteří sestupují v jámu.

Bible, překlad 21. století (2009)

K tobě, Hospodine, volám,
skálo má, přeruš své mlčení!
Jestliže neodpovíš mi,
podobný budu mrtvolám!

Jeruzalémská Bible

K tobě, Jahve, volám,
má skálo, nebuď hluchý!
Ať mě tvé mlčení neučiní
podobným těm, kdo v jámu sestupují!

Mám za sebou možná už stovky instalací různých systémů a přesto jsem nevycházel z údivu. Ubuntu je podle mě první distribuce Linuxu, která je konečně masově nasaditelná. Instalace, kterou jsem pustil z Windows, proběhla naprosto bez jakéhokoliv problému, nic jsem nemusel nastavovat, funguje veškerý hardware, systém se bez potíží připojil k mé domácí wi-fi síti, zaktualizoval se, doplnil si češtinu a… a prakticky okamžitě byl k použití. Naprosto mě fascinuje rychlost startu: za několik vteřin po zapnutí jsem již pracoval, všechny aplikace se pouští do 3, 4 vteřin. Grafické rozhraní je naprosto dokonale přizpůsobené malému displeji, vhodně zvolené tmavé barvy, ikony akorát velké… Ano, jsem nadšen! Ale hlavně jsem opojen rychlostí!

Teď, když píši tento článek, najdete Ubuntu už na všech počítačích, noteboocích a netboocích, co máme doma. Všude funguje jak má a to i na hardwaru, kde jsem měl potíže i s Windows (HP TouchSmart). Po mých anabázích s Windows, MacOS a Linuxem jsem našel konečně stabilní platformu, která dělá přesně to, co má: FUNGUJE.

P.S.: Ale Snow Leopard je pořád moje tajná láska! :-)

Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší. Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního úředníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho “oficiální” roční plat. Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova firma s momentálně neznámým vlastníkem – akciemi na doručitele. Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci. Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x více než v Londýně nebo v Paříži.

Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské, nikoli české. V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál, za několik dní ho překryje ten další. Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské integrace, nestojí korupce za půl slova. I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic.

Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost. Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora. Necháme se stříhat jak ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor. Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály. Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým. Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry, ale sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic. Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim unikají.

Svou lenost pak omlouváme filozofií, že “jsou stejně všichni stejní” případně “tihle budou ještě horší”. Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu. Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu. Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich.

Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat. Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé. Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální “fanoušky”, ochotné jim odpustit úplně cokoli.

Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát. Kolikrát jsme už slyšeli, že “není koho volit”, mnozí volit nechtějí a nepůjdou. Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu, nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším zlem. Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten “vyhozený”? Jakou cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?

Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně. Šance podzimu 2009 nespočívá v konkrétní straně či programu, spočívá ve změně, v tom, že přemícháme již zdánlivě rozdané karty a dáme průchod naší nespokojenosti alespoň ve volbách, když už to neumíme na náměstích. Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země i v budoucnosti, ale pokud dnes jejich arogantní chování odměníme, odepřeme jim tím důvod ke změně a k obrodě. Přejeme-li si změnu jejich vedení, případně v nich chceme později najít místo pro vlastní pravé či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich podzimní volební neúspěch.

Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: “A proč jste s tím tehdy něco neudělali?” Připravujme si dnes odpověď pro naše děti… Nemusíte to podepisovat. Můžete to poslat dál.

Zdroj: Dorazilo mi to emailem, původní autor není známý.

Aktualizováno: Zdrojem jest D-FENS (autor: Sudetentscheche)!

Jeho virtuozita je opravdu neuvěřitelná a upřímně řečeno nechápu, proč ještě nehraje v nějakém slavném bandu a neobjíždí svět. Níže si moje tvrzení můžete ověřit a pokud jako já ovládáte ruštinu, můžete si užít i rozhovor, kterým je jeho exhibice prokládána. Přeji nádherný zážitek s ruským Paganinim!

Odkazy:

Oficiální stránka (pouze v ruštině)

Twitter Tools pro WordPress 2.0a (česká verze, 4. 8. 2009)
Změny:
- základní překlad
Známé chyby:
- nepřeložený výraz tweet (příspěvek na Twitteru)

Pokud máte typ na lokalizaci dalšího doplňku pro WordPress, nebojte se mi dát vědět v komentářích. Angličtinu sice dnes už naprostá většina lidí zvládá, ale není nad hezky české protředí, ne? :-)

A protože mě ještě více než logo irituje web (nikde na hlavní stránce například není uvedená ani základní informace, co je TOP 09 – jestli politická strana nebo supermarket), vytvořil jsem takový malý návrh, spíš wireframe, ale i tak by měl dostatečně naznačit, jak bych si ho sám představoval:

Líbí se vám mé návrhy? Co byste udělali jinak? Je mi jasné, že na mě TOP 09 asi brát zřetel nebude, ale pokud nás bude více, třeba se s tristním stavem webu bude dát ještě něco udělat…

Stovky e-mailů denně se nedají rozumně a efektivně spravovat a využívat tradičními desktopovými emailovými programy, jako jsou Outlook či Thunderbird. Velmi brzy narazíte na technické limity (především velikosti schránek, množství položek nebo nepoužitelné vyhledávání), či funkční limity (grupování zpráv došlých spolu s odeslanými, štítkování,…). Před lety jsem proto velmi uvítal tehdy revoluční Gmail, který mimochodem do dnes nemá efektivnější konkurenci. Přesto i nyní trávím s e-maily příliš mnoho času a i nadále narážím na technická omezení. S radostí sice sleduji znahy Googlu o integraci Documents, Gmail, Calendar a všech dalších služeb, těší mě doplňování dalších a dalších služeb. Přesto si myslím, že to nestačí.

Facebook ukázal kromě hory naprosto nesmyslných funkcí přeci jenom jeden zásadní směr a to integraci či komunikaci naprosto rozdílných služeb. Nyní žijeme v době, ve které platí, že aplikace bez možnosti veřejného připojení k jiné aplikaci velmi brzy zanikne. Tedy všichni a všechno se báječně propojuje, takže bych měl být nadšený. Nejsem. Dort od pejska a kočičky mi totiž nechutná, protože se jedná o naprosto nechutnou patlatinu bez normálního receptu. Upřímně nevidím cestu v používání a propojování služeb jako Google Gmail, Remember the milk, Facebook, Twitter, SecondBrain, thesixtyone či Google Finance (vzpomenu-li některé, které používám). Takový (a mnohem větší) balík služeb prostě není možné efektivně používat.

Co s tím? Zrušit e-mail je jednou plnohodnotnou cestou. Ne, není to nesmysl, již mnoho osobností tento krok udělalo. Příkladem budiž článek jednoho z nejpovolanějších, totiž autora prestižního blogu zenhabits, Leo Babauta, jak sám zmiňuje v článku Killing Email: How and Why I Ditched My Inbox. Jeho argumenty jsou pádné a minimálně za zamyšlení rozhodně stojí. Přesto si dovolím tvrdit, že tímto pouze zmírní zátěž přílišné komunikace, nikoliv, že by si nějak zásadně uvolnil ruce. Místo například osmi služeb jich bude používat sedm. To ale nestačí. I když budete dále šetřit čas, třeba dodržováním 17-ti pravidel definovaných v článku 17 Things you Should Stop Doing.

Pomalu se dostáváme k tomu podstatnému. V předchozích řádcích jsem pojmenoval hlavní problém efektivity a to používání zastaralých přístupů k online práci i zábavě. Snaha propojovat nepropopojitelné, navíc stále s velkou závislostí na operačním systému počítače či dokonce desktopových aplikací, je prostě neefektivní a podle mě překonané. Web 2.0 splnil svoji historickou funkci v podobě vychytaných aplikací, které sice spolu nějak komunikují, ale v principu jenom proto, aby komunikovaly, bez nějakého většího efektu. Navíc, kolik z vás tyto úžasné služby opravdu plně využívá?

Přes všechny výhody heterogenního prostředí současného internetu je jasné, že příliš k produktivitě neprospívá. Nestačí totiž pouze zrušit e-mail či omezit zbytečné aktivity. Je třeba pokroči dál a to vytvořením zcela nového přístupu k internetu a jeho aplikacím. Doslova je nutné, aby vzniklo nové aplikační prostředí jdoucí napříč stolními počítači, notebooky, netbooky, PDA, telefony a všemi ostatními zařízeními používanými pro komunikaci. S jasně definovanými pravidly, rozhraním, protokoly a vším důležitým pro provoz takového systému. Ten musí být naprosto nezávislý na konkrétním hardwaru (musí být implementovatelný do ledničky), konkrétní firmě a především MUSÍ být Open Source.

Určitě při čtení tohoto článku ctěného čtenáře napadl v dnešní době velmi hojně diskutovaný projekt Google Wave a upřímně musím říct, že mě konkrétně jeho vývoj maximálně vzrušuje. Tajně doufám, že nejen obsah tohoto článku, ale především tisíce dalších podobných úvah od známějších lidí dotlačí tento projekt k jedinému smysluplnému cíli: naprosto otevřené platformě sjednocující všechny formy virtuální komunikace a navíc spravovatelné z jednoho místa. To je přeci sen každého člověka, který chápe smysl efektivní práce. Čím dříve se to povede, tím více mi zbyde času na rodinu, knihy a hudbu. Tedy na něco, co má pro mě opravdu smysl.

Podpora Thesis

Komunita Thesis je sice živá, viz její fórum, též je k dispozici sympaticky zpracovaný uživatelský manuál a na samotných stránkách Thesis naleznete mnoho báječných nápadů, přesto může být nedostatečná znalost angličtiny a jiné potřeby našich uživatelů velkým problémem pro nasazování Thesis do ostrého provozu. Rozhodl jsem se proto poskytovat Thesis podporu. Budete-li mít nějakou otázku či problém týkající se Thesis, využijte k dotazům bez obav komentáře pod tímto článkem.

Čeština pro Thesis

Na tomto místě naleznete vždy češtinu pro aktuální verzi Thesis. Přeloženo do češtiny je včetně veřejné části též kompletně celá adminstrace. Návod na instalaci naleznete hned za odkazem ke stažení. Čeština je k dispozici pro libovolnou instalaci a použití a je k dispozici ZDARMA. Pouze prosím o odkaz na tento článek.

Čeština pro Thesis 1.5.1c (29. 7. 2009)
Změny:
- opraveny chyby v překladu (díky Carl114)
- předělána stránka 404
Známé chyby:
- nelze přeložit položka (chyba v lokalizačním souboru): nastavení Thesis => Menu navigace => Přidat více odkazů, volby v Nastavení vzhledu => Ukázky => Teaser Display Options a též několik jednotek a popisek: Inherited from a pt.

Instalace češtiny

1. Stáhněte si soubor cs_CZ.mo pomocí odkazu výše
2. V souboru wp-config v hlavním adresáři vaší instalace WordPress musíte mít zvolené správně jazykové prostředí, tedy define ('WPLANG', 'cs_CZ');
3. Nahrajte soubor cs_CZ.mo do adresáře /wp-content/themes/thesis

České stránky s Thesis

Bzovský kurýr
Osobní blog Tomáše Erlicha