Bzovský kurýr

Život na vesnici kromě nových starostí a povinností přináší pochopitelně řadu příjemných okamžiků. Tak třeba jsem přesvědčený, že všechny reklamy na Hornbach se musí točit s vesničany. Já například vyrostl o dobrých deset čísel, co jsem přestavěl dřevník v zahradní altán. No, trochu přeháním, ale na městského floutka, co se na vesnici teprve rozhlíží, je to podle mě úctyhodný výkon. Nejprve se podívejte na první obrázek, na kterém uvidíte dřevník, který nám na zahradě zůstal po původních majitelích:

Ještě než se podíváte na následující obrázek, který je výsledkem mého snažení, musím vám neprve popsat, jaké nástroje jsem měl k dispozici. Tak tedy pilu ocasku, kladivo a kleště. Hřebíky jsem nekupoval a šrouby taky ne, vše jsem recykloval z původní konstrukce, včetně prken na stůl a lavice. Tak, už můžete:

Když jsem to někdy v červenci dodělal, měl jsem pocit asi takový, jako když Tomas Alva Edison objevil žárovku. No, možná přeháním, ale výsledek pro mě znamenal více, než třeba jakýkoliv profesní úspěch, či libovolné povýšení. Měl jsem totálně ztrhaná záda, plné ruce mozolů a třísek, ale když jsme se celá naše rodina, širší rodina, sešli u jednoho, mnou udělaného, stolu (nacpe se nás tam třináct), měl jsem snad poprvé opravdový pocit, že má něco konečně smysl. Je to prostě pro mě jedna z dalších drobných čistých radostí života…

Je to tak: nic neprotříbí vztahy v širší rodině tolik, jako každoroční sklizeň brambor na rodinných latifundiích. A tak i letos jsme se ráno před osmou sešli všichni na poli na v Perkách na Vysočině, s kbelíky v rukou a představou, jak si zase pěkně odrovnáme záda a nadýcháme se prachu z pole.

Letos dorazilo méně lidí než jindy, ale přesto se sklizeň jako vždy vydařila: moře černého humoru, zásoba rodinných drbů, báječný oběd, skvělá nálada, humorné zážitky, vtipné děti… Vše dopadlo tak jak mělo, včetně následné návštěvy restauračního zařízení, kde se nám po dlouhé době podařilo se nezbourat pod obraz…

Je den po sklizni. Kromě brambor a dobré nálady si odvezu domu vzpomínky na báječné vesničany a těžce zhuntované tělo. Ale to je v pořádku: stejně jako každý rok. Brambory jsou totiž pro mě jedna z nejstabilnějších každoročních událostí. Vezměte mi brambory a totálně mě rozhodíte. Už se těším na příští rok!

Sedím opřený o knihovnu a oknem do čítárny dopadají poslední zbytky rudého úterního západu slunce. Desítky knih různě rozházených po zemi se pomalu začínají ztrácet v nastávajícím šeru. Přesto mi to není líto, protože je všechny důvěrně znám. Velkou část z nich poznám podle dotyku, vždyť s každou z nich jsem toho tolik zažil.

S láskou je zvedám oběma rukama, ještě naposledy se těším z jejich přítomnosti, a pak je opatrně vracím na jejich místo. Konečky prstů se dotýkám jejich hřbetů a snad nevědomky znova a znova otevírám vzpomínky na každou z nich. Na pocity, které mě při čtení provázely, na krásné letní večery, na vanu plnou chladnoucí vody, na studené ráno ve spacáku kdesi na Šumavě.

U některých se úplně zastavím, neschopen si uvědomit tíhu, která z nich na mě padá. Po chvíli se pak vynoří vzpomínka na mou nemocnou duši, na samotu, která mě přiváděla k šílenství. Teď už vědomě jednu z nich beru znova do rukou, listuji v ní a její vůně mě zcela zahlcuje. Bolest z ní v surové podobě doslova tryská a tak ji spěšně zavírám a umlčuji tak onu vzpomínku…

Stojím ve ztichlém domě a pokouším se zachytit jakýkoliv zvuk. Dlouhé minuty ubíhají a já se v tichu začínám pomalu topit. Pak mě znenadání zachrání banální zvuk Fidorky chroupající poslední zbylé granule. Naposledy se rozhlížím a už hodně unavený nechávám po svém těle ztékat chladnou vodu sprchy.

Ve stálém absolutním tichu pomalu usínám a ani na hranici slyšitelnosti odříkávaný Otčenáš nedokáže to ticho zahnat. Naštěstí stejně jako jiné večery se ozve zabroukání některý z mých holek, které si zdají své báječné sny. A já pak konečně usínám. Stejně jako každý večer s lehkým úsměvem na rtech…